Děti tvořily drátované lampičky – Dietrichsteinský palác v Brně

Doby, kdy bylo tradičním řemeslem i drátenictví, jsou ty tam. Staré dobré řemeslo si lidé mohli znovu oprášit od půl desáté do půl jedné předposlední lednový den v Dietrichsteinském paláci v Brně.

Úkolem bylo vlastními silami odrátovat skleničku a poté z ní vytvořit malou lucernu.

Na akci dorazily maminky s dětmi a babičky s vnučkami.

Rukami jim procházely měděné, stříbrné a mosazné dráty. Ke zkrášlení byly k dispozici kamínky a pomůckou malé zavařovací skleničky na tvorbu svítilen.

Pomocnou ruku poskytly dvě lektorky, které každému ukázaly základní techniku drátování nebo jak vyrobit kytičku. Kdo si nevěděl rady, tomu ochotně znovu pomohly a ukázaly mu jak na to.

Rodiče si otestovali trpělivost ke svým ratolestem. Pomáhali dětem držet drátky a vyzkoušeli si i samotné drátování.

Některé děti byly do akce tak zaujaté a šikovné, že se jim podařilo zadrátovat kamínek i skleničku už za hodinu a půl.

Koho drátování omrzelo, mohl si vyzkoušet staré techniky tkalcovství, výrobu provazů, předení vlny či pozorovat, jak se mele obilí.

Některé děti zase se zálibou koukaly do vitrín na staré hračky a dětské betlémy.

Možná se ptáte, kde je prapůvod drátování a k čemu vlastně sloužilo.

Kořeny drátování jsou již v pravěku. K nám se dostalo ze Slovenska koncem 19. století od vandrujících dráteníků. Řemeslo se rychle rozšířilo a bylo obživou tisíce lidem.Technika nebyla náročná, vyžadovalo se pouze trochu zručnosti.

Drátování sloužilo k opravě popraskaného hliněného nádobí a k výrobě drobných užitkových předmětů do domácností - například pastí na myši, kuchyňského náčiní, nástrojů na čištění dýmek, košíků a věšáčků. Drátovala se i nepoškozená keramika, aby se předešlo nebezpečí poranění při manipulaci s nádobami či jejich případnému rozpadnutí.

Konec drátenictví nastal po skončení první světové války, kdy jej nahradila průmyslová výroba s levným zbožím. Postupně zanikly i četné drátenické dílny v zahraničí.

Dnes je drátenictví spíše uměleckým řemeslem.

Líbí se vám tradiční řemesla? Zkoušeli jste už někdy tuto techniku?

text Jakub Třeštík, Síma, foto Jakub Třeštík, BrNovinky

Tradičním řemeslům fandí i Lama Rek - výrobce korkových tácků s potiskem - www.LamaRek.cz

Loutky pro Radost brzy odejdou ze Špilberku v Brně - výstava bude končit

Posledních dest dní mají všichni návštěvníci hradu Špilberk možnost vidět výstavu pro děti LOUTKY PRO RADOST, která byla připravena k 60. výročí založení Loutkového divadla Radost.

Výstava představuje práci několika výtvarníků, kteří v posledním desetiletí s divadlem spolupracovali. Návštěvníci uvidí nejenom původní návrhy loutek a jejich kostýmů, ale i loutky a kostýmy samotné. Stejně tak si mohou děti z blízka prohlédnout kulisy některých pohádek, například O Šípkové Růžence, které možná už viděly v divadle.

K výstavě je pro děti připraven výtvarný ateliér a malé divadélko s maňásky.

Výstava je  otevřena od pondělí do pátku 10.00 - 18.00 a končí 31. ledna 2010.

Divadlo Radost Brno

Po dvou letech poloprofesionálního působení divadlo zahájilo svou profesionální činnost 25. října 1949. Zakladatelem a prvním ředitelem byl Vladimír Matoušek – pedagog a umělec, který patřil k předním osobnostem meziválečné generace českého loutkářství. Umělecký profil divadla byl vytvářen osobitými individualitami – režiséry Josefem Kalábem, Jiřím Jarošem, Pavlem Vašíčkem, Zojou Mikotovou, na které v současnosti navazuje ředitel a režisér Vlastimil Peška.

Už na přelomu padesátých let 20. století se Loutkové divadlo Radost vyznačovalo tvůrčí režií i dramaturgií a hereckým souborem obdařeným nejen múzičností, ale i schopností precizní práce s loutkou. Původní Kalábův lyrický inscenační rukopis rozvíjel Jiří Jaroš novými podněty a technikami (divadlo masek, pantomima, černé divadlo), které směřovaly k obohacení a radikální proměně loutkoherecké profese. Inscenační styl LD Radost se stával komediálnější a robustnější. V sedmdesátých letech formuluje nově nastoupivší režisér a dramaturg Pavel Vašíček svůj program magického realismu, kterým zúročil veškerý dosavadní umělecký potenciál souboru: kultivovanost, lyričnost, ale i smysl pro humor; to vše spojené s dokonalou animací loutky.

S Loutkovým divadlem Radost a osobností Pavla Vašíčka je spojen i experiment českého loutkářství sedmdesátých let – víceméně pravidelné uvádění inscenací pro mládež a dospělé publikum. v té době hrálo divadlo pro mimořádně široký okruh návštěvníků, počínaje dětmi z mateřských škol, přes žáky základních škol a mládež až k dospělým příznivcům loutkového divadla.

Program repertoáru pro všechny věkové kategorie převzal a důsledně rozvinul současný ředitel a umělecký šéf divadla, režisér Vlastimil Peška. Dramaturgie je orientována na adaptace klasických pohádek pro nejmenší, klíčových děl české i světové literatury, a od devadesátých let jsou inscenace pro dospělé organickou součástí repertoáru divadla.

S nástupem V. Pešky došlo také k radikální proměně uměleckého souboru. Umělecký šéf a režisér ve shodě se svým programem hudebně zábavného loutkového divadla konstituoval soubor pěvecky i instrumentálně disponovaný a schopný zvládnout širokou škálu požadavků současného herectví, práci s loutkou nevyjímaje.

V průběhu šedesáti let činnosti nastudovalo divadlo téměř 250 inscenací, z nichž nemálo patří v historii českého loutkového divadla k těm významným. Divadlo bylo oceněno řadou domácích i zahraničních vyznamenání a úspěšně reprezentovalo české loutkářství v mnoha zemích Evropy, Asie i Jižní Ameriky.

V posledním desetiletí prošlo Loutkové divadlo Radost rozsáhlou přestavbou, jejímž výsledkem jsou komfortní a velmi působivé prostory pro diváky, i velmi dobře technicky vybavené pracovní zázemí. Přibyly dva nové hrací prostory – Malá scéna a Letní scéna.

Výsledkem připravované poslední etapy rekonstrukce bude krom jiného zcela unikátní veřejnosti přístupný depozitář loutek, jejichž pozoruhodnou kolekci Loutkové divadlo Radost za šedesát let existence uchovává.

Tak si pospěšte a loutky s dětmi navštivte, určite budou mít radost.

text Marián K., zdroj Muzeum města Brna, Divadlo Radost, foto Muzeum města Brna