Festival tvůrčí fotografie v Brně FOTOJATKA šokoval i pobavil
- Podrobnosti
- Kategorie: festivaly a koncerty
- Zobrazeno: 6430
Festival tvůrčí fotografie v Brně FOTOJATKA šokoval i pobavil
Páteční večer 19. března 2010 patřil tvůrčí fotografii. V brněnském kině Art odstartoval čtvrtý ročník festivalu s lehce drsným názvem - fotojatka. Návštěvníci měli ve třech blocích možnost shlédnout mix poutavých fotografií s odpovídající hudbou. Jak název festivalu napovídá, některé prezentace byly opravdu jatka. BrNovinky nemohly chybět.
Tým pořadatelů pod vedením Ing. Martina Šálka, Ph.D., coby ředitele festivalu, dále tvořili Mgr. Barbora Čepičková, jež zajistila management, fundraising a propagaci, Milan Krištůfek, který připravoval grafické podklady, tiskoviny a v průběhu festivalu ovládal techniku a Jan Flaška, hlavní bavič a moderátor fotojatek, který vše technicky zajistil a postaral se i o festivalové webové strany, jež mohou návštěvníci vidět na adrese www.fotojatka.cz. Může se zdát, že pro čtyři pořadatele je to trošku velká porce, ale myslíme, že festival, alespoň zatím brněnské kolo, v pohodě zvládli. Pojďme se podívat na samotný průběh fotojatek.
Při našem příchodu se skoro až prodíráme hejnem natěšených diváků. Někteří zřejmě museli festival oželet, jelikož pokladna hlásá vyprodáno. I tak se jich dost vejde na schodiště podél hlediště kina. Ale pozor! „Úniková ulička musí zůstat!“, hlásá Bára Čepičková. Startujeme. Zpoza pódia se najednou vynořují Jan Flaška a Milan Krištůfek – oblečeni do nočních košil podobných těm z filmu Křeček v noční košili. Že by byl festival nuda? Usneme snad? Proč mají pořadatelé noční košile? To zanedlouho prozrazují sami. Chtějí navodit pohodovou atmosféru, prostě jako doma. Do toho se začne něco dít. Z reproduktorů se řine nelibý zvuk, pískání, praskání. Je to nacvičené nebo opravdové? To divák u těchto šprýmařů nikdy neví. Krize dorazila i sem na festival. Letos proto chybí klasická výzdoba ve formě buřtíků a klobásek. Pár formálních slov na úvod, představení sponzorů, kdy Honza Flaška podotkl, že někteří bohužel doposud svůj příspěvek neposlali a už nastupuje první prezentace.
I. blok - drsná realita
Startovním festivalovým jezdcem je Evžen Sobek, rodilý Brňák, který fotografii také vyučuje a to hned na několika školách. Autor se věnuje dokumentu a jeho prezentace představují cykly Má vlast – neobvyklý pohled na volnočasovou kulturu české polistopadové reality a Modrý život – série snímků z rekreačních kolonií poblíž Novomlýnských nádrží. Evžen se bohužel nepředstavil osobně, jelikož je toho času za fotografií v dalekém Texasu. Sobkovy fotografie jsou osvědčeným lákadlem na diváky.
Přitvrdíme. Dalším představeným autorem je Pavel Maria Stejskal. Rozený Ostravák nyní žije ve slovenských Košicích. Fotograf také hodně horoleze a jako vystudovaný veterinář má odlišný pohled na smrt, než většina nás. Proto mu možná nedělalo problém připravit kolekce STARS a Common album, jež zachycují život v koncentračním táboru se vším, co k němu patří. Od radovánek esesáckých pohlavárů až po každodenní vidinu smrti v každém okamžiku a všude okolo. Své soubory sestavil z dochovaných autentických fotografií z osvětimského koncentračního tábora. Drsná hudba přidala a myslíme, že mnoho návštěvníku festivalu bylo doslova šokováno. Ale tak to bylo, je smutné, že někteří lidé tak brzy zapomínají, jaká zvěrstva se v koncentrácích odehrávala. Pavel Maria je dokonce osobně přítomen a tak se jej mají diváci možnost zeptat, co je zajímá.
Tváře diváků nerozveselují ani další dva soubory následujícího autora – Michala Novotného. Na fotojatkách totiž představuje kolekci ze života slepých lidí ve válkou zdevastované africké Liberii, mimochodem oceněnou na soutěži World Press Photo. Podobná je i kolekce druhá. Pochází ze školy pro slepé chlapce v indickém městě Haridwar. Je obdivuhodné, jak se tito handicapovaní lidé dokážou postavit nepřízni osudu a jak jsou stateční a optimističtí. Řekli bychom, že po shlédnutí těchto prezentací posledních dvou autorů nejeden z diváků pomyslel na to, jak se má vlastně skvěle!
Silných fotografií už bylo dost a proto pořadatelé zařazují něco lehčího. Íránka Mitra Tabrizian nyní žije a pracuje v Londýně. Mitra je poměrně známou fotografkou a filmařkou vystavující ve významných mezinárodních muzeích a galeriích. Fotografka představuje cykly Lost Time na téma nezaměstnanost, Naked City s tématem násilí, Beyond the Limits s tématem kritiky firemní kultury a nakonec Border na téma přistěhovalectví. Všechny cykly spolu souvisí – spojuje je krize současné kultury, což se fotografka snažila ve svých pracích vystihnout.
Následuje dvacetiminutová přestávka a diváci se vydávají okupovat místní bar a kavárnu. Někteří nechtějí stát dlouhou frontu a tak raději volí blízkou prodejnu potravin přes ulici.
Návštěvníci festivalu se občerstveni a oddychnuti vracejí do sálu, kde je čeká malé překvápko – spánkový test, ve kterém se mohou otestovat, jak na tom jsou se svými znalostmi o „dobíjecí“ části jejich každodenního režimu. Vykreslené úsměvy na jejich rtech jako reakce na vtipné otázky pořadatelů znamenají připravenost na další prezentace.
II. blok - barevná fotografie na černobílém materiálu
Jede se dál. Dalším autorem je známý Antonín Kratochvíl. Válečný fotograf je světovou legendou. Fotografuje dokumenty ve válkách po hvězdy pro reklamní kampaně. I on byl již oceněn na World Press Photo. Přicházejí fotojatka v pravém slova smyslu. Antonín představuje Road Work. Krátký film z íránské války s doprovodem čtené povídky Jacka Lewise - přímého účastníka bojů. Při přesunu z místa na místo vojáci zastavují u raketou zasaženého osobního automobilu civilistů. U vraku auta pláče otec syna, který byl doslova rozmetán. „Zastřelte mě.“: zní jeho přání vyslovené k vojákům. To mluví za vše. Strašná válka podaná jedinečnými snímky jednoho z nejlepších válečných fotografů zřejmě vyvolává většině diváků mrazení v zádech.
Chema Madoz neboli Jose Maria Rodriguez Madoz je jedním z nejdůležitějších španělských fotografů současnosti. Kompoziční i technickou dokonalost, fantazii, metafory a hříčky – to všechno ukrývají jeho vtipné a nápadité fotografie běžných věcí, které denně potkáváme kolem sebe. Jeden ze španělských diváků je vyzván na pódium, aby nasimuloval lámanou češtinu se španělským přízvukem.
„Odjezd z běžného a nudného. Příští stanice: bláznivé a šílené..“, to jsou slova dalšího prezentovaného fotografa. Kanaďan Christopher Herwig procestoval několik nejodlehlejších míst světa od vrcholů tadžikistánského Pamíru po západoafrické pralesy. Fotojatka představují jeho sérii Sovětské autobusové zastávky. Série zastávek, které autor fotografoval na různých místech Ruska a jiných končin, je doplněna výběrem tématických snímků s názvem Propaganda. Pamětníci se tak vracejí do předrevoluční doby, kdy snad každou továrnu zdobily rudé hvězdy, parky byly plné nadživotních soch nám vnucovaných „vzorů“.
Nyní přichází projekce fotografa, který už bohužel nežije, ale zanechal nám veliké bohatství. Rus Sergej Prokudin – Gorskij používal technologii expozice přes barevné filtry. Fotografové si možná řeknou, že to není nic světoborného. Ale Sergej exponoval každý snímek třikrát. Přes červený, zelený a modrý filtr. Určitě vám něco říká systém skládání barev RGB, který ukrývá i váš digitální fotoaparát nebo monitor počítače. Sergej něco podobného používal už v roce 1905. Již zmíněné tři snímky – přes filtr červený, zelený a modrý, které zaznamenával na černobílý film, pak promítal opět přes stejné barevné filtry a získal v té době něco jedinečného – barevnou fotografii. Zmiňme, že fyzikální princip barevné fotografie poprvé předvedl James Clerk Maxwell v Londýně 17. května 1861. Možná i proto neměl Sergej Prokudin – Gorskij velký problém umluvit tehdejšího cara Mikuláše II., aby podpořil jeho fotografickou tvorbu. Car mu poskytl celý vlak i s pojízdnou temnou komorou. Fotograf pak jezdil a brouzdal carským Ruskem a fotografoval a fotografoval. Během let 1909 až 1915 zachytil několik tisíc míst. Od jeho dědiců koupila část fotografických desek Knihovna Kongresu USA. Ta se postarala o jejich převod do digitální formy a díky tomu se dostaly až na festival fotojatka.
rozhovor - pořadatelská čtyřka
Druhý blok festivalu je u konce a následuje opět přestávka – nyní delší, půlhodinová. Ale než se diváci rozprchnou na horkou kávu či škopek piva, čeká je protažení a rozcvička. Po ní využíváme času a zpovídáme jednoho z pořadatelů – Jana Flašku, který festival i moderuje.
Jak dlouho jste připravovali letošní ročník?
Zhruba od října nebo listopadu, kdy jsme vybírali a kontaktovali první autory.
Kolik autorů jste zkontaktovali a kolik se jich sem nakonec podařilo dostat?
Kontaktovali jsme dohromady asi 15 autorů, z toho 11 z nich souhlasilo, nepočítáme-li Sergeje Prokudina - Gorského, který nemohl souhlasit, neboť je již 60 let mrtev.
Jednali jste v případě tohoto ruského autora s někým jiným? S nějakým zástupcem?
Zástupce nebylo třeba, fotky jsou volně k dispozici, ale jednali jsme s Muzeem Šechtl a Voseček v Táboře, což je muzeum historické fotografie. Tam věděli hodně, neboť mu před lety dělali výstavu. My jsme vyšli z jejich výstavy, doplnili jsme soubor o další fotografie a zpracovali to jako prezentaci. Nějaký copyright na to nebyl vůbec potřeba, jsou to volně dostupné fotografie.
Jak dlouho trvá připravit takový festival?
Největší práce trvala zhruba měsíc až dva měsíce. Připravovali jsme to ve čtyřčlenném týmu.
Podle čeho jste vybírali autory? Bylo to náhodně?
Bylo to na základě vlastního vkusu. Pasovali jsme se do role samozvaných kurátorů a vybrali jsme fotky, které se nám líbily a byly zároveň dostatečně rozmanité, aby to diváka na festivalu nenudilo a každý aby si tam přišel na své.
Probíhalo to tak, že jste brouzdali po internetu nebo máte tak velký přehled o všech autorech?
Přehled člověk získá tím, že brouzdá po internetu. Takže jsme brouzdali po internetu, navštěvovali různé fotogalerie a případně jsme dali na něčí doporučení a podobně. Takže je to taková mixáž různých způsobů hledání autorů.
Napadlo vás to někdy posunout ještě někam dál, rozšířit festival?
Ano, napadlo. Ředitel festivalu Martin Šálek se rozhodl, že bude jednat z Jihočeskou filharmonií, která by měla fotky doprovodit živou hudbou, ať už složenou pro fotky samotné, ale na začátek spíše asi klasikou nebo moderní klasickou hudbou. Takže to by měl být další rozměr. Mimo to promítáme fotky v exteriérech a v Českých Budějovicích, kde budou fotojatka od 8. do 10. dubna. Tam budeme ve čtvrtek lákat lidi na hlavní večer tím, že budeme po městě jezdit s kárkou a promítat fotky na vybrané exteriéry v různých místech historického centra Českých Budějovic.
Které z měst vás zaujalo nejvíce? Kam se rád vracíte?
Vy chcete slyšet, že do Brna a je to pravda.
Nicméně v Českých Budějovicích je program pestřejší než v Brně?
Ano. Zcela logicky, protože my všichni pocházíme a bydlíme v Českých Budějovicích a není pro nás problém tam něco takového uspořádat, alespoň z logistického hlediska, zatímco v Brně dneska budeme spát u někoho v kanceláři.
Jste vy osobně zaměřen na nějaký fotografický žánr?
Já osobně, když pominu porno, tak mám rád fotografii, která je nějakým způsobem překvapující nebo si hraje s fantazií. Mám rád třeba fotografie Miro Švolíka nebo Chema Madoze a osobně fotím fotky, které jsou spíše humorné.
Hodláte v tomto oblečení /noční košile doplněná noční čepicí s bambulkou - pozn. red./ zrovna jít spát?
Já se budu pod tím muset svléknout. V tomhle je mi vedro.
Díky za rozhovor, přejeme další úspěšné ročníky fotojatek – i v jiných městech!
III. blok - prase po přestávce a noční snímky
Půlhodinka na občerstvení je u konce a je tu poslední - třetí blok prezentací. Ale ne tak z hurta. Honza Flaška přichází s dalším zpestřením festivalu. Návštěvníci malují na kus papíru prase. Každý, jak umí. Moderátor prozrazuje, že nyní aplikuje americkou formu posouzení osobnosti – právě podle namalovaného vepře na papíře. Záleží, zda je nahoře, uprostřed či dole, jaký má ocas, tělo anebo kolik na papíru zabírá místa. Postupně tak odhaluje rysy kreslířů. Po zjištění, jak na tom kdo je, už přicházejí další prezentace.
Německá fotografka Anja Jensen se zaměřila na běžné lidské činnosti. Ovšem ne v běžnou dobu, kdy jsou vykonávány. Své pečlivě aranžované snímky fotografovala v noci. Proto nemůže chybět nezbytný kužel světla. Fotografované scény a osoby jsou před expozicí důkladně připraveny a zahaleny do roušky tajemna, absurdity i směšnosti současně. Je na každém divákovi, co na fotografiích vidí a co ne, co si domyslí.
Další autor byl rovněž oceněn v soutěži World Press Photo a to dokonce dvakrát. Tomki Němec – Čech, který byl jednu dobu i osobním fotografem prezidenta Václava Havla, z čehož čerpal i do své autorské knihy mapující Havlovo první prezidentské období. Na festivale ukázal svůj výběr fotografií - Zprávu o stavu společnosti. Vznikla po získání fotografického grantu Inštitútu pre verejné otázky z Bratislavy. Soubor byl i vystaven v rámci bratislavského Měsíce fotografie na podzim 2004.
Festivalové hodiny se ne a ne zastavit. Finále je zde. Francouzský autor Jean – Marc Caracci tak uzavírá brněnskou část festivalu fotojatka. Jean – Marc nyní žije v Montpllier. Před třemi lety začal pracovat na svém projektu Homo Urbanus Europeanus, který zachycuje Evropany v jejich domovině. Zatím navštívil 25 hlavních a velkých evropských měst. Ačkoliv se může zdát, že spojení někdy malých postaviček s dominantními městskými stavbami bude působit nevyváženě či strašidelně, není tomu tak. Z fotografií navíc vždy čiší jejich evropský původ.
Nastává čas rozloučení, děkovačky, bouřlivého potlesku a také pozvánka na workshop Impulzzz, který je připraven na den následující. I jej se BrNovinky zúčastnily. Jak to na workshopu probíhalo, prozradíme v další reportáži.
Pořadatelé první část trilogie festivalu fotojatka zvládli v pohodě i když byly přípravy jistě vyčerpávající. Patří jim velký dík za podporu české i světové fotografie! Někteří diváci festival prožívali tak silně, že na konci sbírali skleněné střepy ze své vinné sklenky pod svým sedadlem. Třeba znamenají štěstí pro další ročníky. Těšíme se na příští - již pátý ročník festivalu a vy, pokud jste nestihli fotojatka v Brně, máte možnost je ještě letos zanedlouho navštívit i 26. března v pražském kině Aero nebo od 8. do 11. dubna v Českých Budějovicích. Určitě je na co se těšit!
text Marián K., Síma, BrNovinky, foto Marián K. + ukázky projekcí
Fotojatka sledoval i Lama Rek, výrobce trik s fotopotiskem - www.LamaRek.cz
Festival tvůrčí fotografie v Brně FOTOJATKA šokoval i pobavil
Kategorie: festivaly a koncerty Zobrazeno: 6430
Festival tvůrčí fotografie v Brně FOTOJATKA šokoval i pobavil
Páteční večer 19. března 2010 patřil tvůrčí fotografii. V brněnském kině Art odstartoval čtvrtý ročník festivalu s lehce drsným názvem - fotojatka. Návštěvníci měli ve třech blocích možnost shlédnout mix poutavých fotografií s odpovídající hudbou. Jak název festivalu napovídá, některé prezentace byly opravdu jatka. BrNovinky nemohly chybět.
Tým pořadatelů pod vedením Ing. Martina Šálka, Ph.D., coby ředitele festivalu, dále tvořili Mgr. Barbora Čepičková, jež zajistila management, fundraising a propagaci, Milan Krištůfek, který připravoval grafické podklady, tiskoviny a v průběhu festivalu ovládal techniku a Jan Flaška, hlavní bavič a moderátor fotojatek, který vše technicky zajistil a postaral se i o festivalové webové strany, jež mohou návštěvníci vidět na adrese www.fotojatka.cz. Může se zdát, že pro čtyři pořadatele je to trošku velká porce, ale myslíme, že festival, alespoň zatím brněnské kolo, v pohodě zvládli. Pojďme se podívat na samotný průběh fotojatek.
Při našem příchodu se skoro až prodíráme hejnem natěšených diváků. Někteří zřejmě museli festival oželet, jelikož pokladna hlásá vyprodáno. I tak se jich dost vejde na schodiště podél hlediště kina. Ale pozor! „Úniková ulička musí zůstat!“, hlásá Bára Čepičková. Startujeme. Zpoza pódia se najednou vynořují Jan Flaška a Milan Krištůfek – oblečeni do nočních košil podobných těm z filmu Křeček v noční košili. Že by byl festival nuda? Usneme snad? Proč mají pořadatelé noční košile? To zanedlouho prozrazují sami. Chtějí navodit pohodovou atmosféru, prostě jako doma. Do toho se začne něco dít. Z reproduktorů se řine nelibý zvuk, pískání, praskání. Je to nacvičené nebo opravdové? To divák u těchto šprýmařů nikdy neví. Krize dorazila i sem na festival. Letos proto chybí klasická výzdoba ve formě buřtíků a klobásek. Pár formálních slov na úvod, představení sponzorů, kdy Honza Flaška podotkl, že někteří bohužel doposud svůj příspěvek neposlali a už nastupuje první prezentace.
I. blok - drsná realita
Startovním festivalovým jezdcem je Evžen Sobek, rodilý Brňák, který fotografii také vyučuje a to hned na několika školách. Autor se věnuje dokumentu a jeho prezentace představují cykly Má vlast – neobvyklý pohled na volnočasovou kulturu české polistopadové reality a Modrý život – série snímků z rekreačních kolonií poblíž Novomlýnských nádrží. Evžen se bohužel nepředstavil osobně, jelikož je toho času za fotografií v dalekém Texasu. Sobkovy fotografie jsou osvědčeným lákadlem na diváky.
Přitvrdíme. Dalším představeným autorem je Pavel Maria Stejskal. Rozený Ostravák nyní žije ve slovenských Košicích. Fotograf také hodně horoleze a jako vystudovaný veterinář má odlišný pohled na smrt, než většina nás. Proto mu možná nedělalo problém připravit kolekce STARS a Common album, jež zachycují život v koncentračním táboru se vším, co k němu patří. Od radovánek esesáckých pohlavárů až po každodenní vidinu smrti v každém okamžiku a všude okolo. Své soubory sestavil z dochovaných autentických fotografií z osvětimského koncentračního tábora. Drsná hudba přidala a myslíme, že mnoho návštěvníku festivalu bylo doslova šokováno. Ale tak to bylo, je smutné, že někteří lidé tak brzy zapomínají, jaká zvěrstva se v koncentrácích odehrávala. Pavel Maria je dokonce osobně přítomen a tak se jej mají diváci možnost zeptat, co je zajímá.
Tváře diváků nerozveselují ani další dva soubory následujícího autora – Michala Novotného. Na fotojatkách totiž představuje kolekci ze života slepých lidí ve válkou zdevastované africké Liberii, mimochodem oceněnou na soutěži World Press Photo. Podobná je i kolekce druhá. Pochází ze školy pro slepé chlapce v indickém městě Haridwar. Je obdivuhodné, jak se tito handicapovaní lidé dokážou postavit nepřízni osudu a jak jsou stateční a optimističtí. Řekli bychom, že po shlédnutí těchto prezentací posledních dvou autorů nejeden z diváků pomyslel na to, jak se má vlastně skvěle!
Silných fotografií už bylo dost a proto pořadatelé zařazují něco lehčího. Íránka Mitra Tabrizian nyní žije a pracuje v Londýně. Mitra je poměrně známou fotografkou a filmařkou vystavující ve významných mezinárodních muzeích a galeriích. Fotografka představuje cykly Lost Time na téma nezaměstnanost, Naked City s tématem násilí, Beyond the Limits s tématem kritiky firemní kultury a nakonec Border na téma přistěhovalectví. Všechny cykly spolu souvisí – spojuje je krize současné kultury, což se fotografka snažila ve svých pracích vystihnout.
Následuje dvacetiminutová přestávka a diváci se vydávají okupovat místní bar a kavárnu. Někteří nechtějí stát dlouhou frontu a tak raději volí blízkou prodejnu potravin přes ulici.
Návštěvníci festivalu se občerstveni a oddychnuti vracejí do sálu, kde je čeká malé překvápko – spánkový test, ve kterém se mohou otestovat, jak na tom jsou se svými znalostmi o „dobíjecí“ části jejich každodenního režimu. Vykreslené úsměvy na jejich rtech jako reakce na vtipné otázky pořadatelů znamenají připravenost na další prezentace.
II. blok - barevná fotografie na černobílém materiálu
Jede se dál. Dalším autorem je známý Antonín Kratochvíl. Válečný fotograf je světovou legendou. Fotografuje dokumenty ve válkách po hvězdy pro reklamní kampaně. I on byl již oceněn na World Press Photo. Přicházejí fotojatka v pravém slova smyslu. Antonín představuje Road Work. Krátký film z íránské války s doprovodem čtené povídky Jacka Lewise - přímého účastníka bojů. Při přesunu z místa na místo vojáci zastavují u raketou zasaženého osobního automobilu civilistů. U vraku auta pláče otec syna, který byl doslova rozmetán. „Zastřelte mě.“: zní jeho přání vyslovené k vojákům. To mluví za vše. Strašná válka podaná jedinečnými snímky jednoho z nejlepších válečných fotografů zřejmě vyvolává většině diváků mrazení v zádech.
Chema Madoz neboli Jose Maria Rodriguez Madoz je jedním z nejdůležitějších španělských fotografů současnosti. Kompoziční i technickou dokonalost, fantazii, metafory a hříčky – to všechno ukrývají jeho vtipné a nápadité fotografie běžných věcí, které denně potkáváme kolem sebe. Jeden ze španělských diváků je vyzván na pódium, aby nasimuloval lámanou češtinu se španělským přízvukem.
„Odjezd z běžného a nudného. Příští stanice: bláznivé a šílené..“, to jsou slova dalšího prezentovaného fotografa. Kanaďan Christopher Herwig procestoval několik nejodlehlejších míst světa od vrcholů tadžikistánského Pamíru po západoafrické pralesy. Fotojatka představují jeho sérii Sovětské autobusové zastávky. Série zastávek, které autor fotografoval na různých místech Ruska a jiných končin, je doplněna výběrem tématických snímků s názvem Propaganda. Pamětníci se tak vracejí do předrevoluční doby, kdy snad každou továrnu zdobily rudé hvězdy, parky byly plné nadživotních soch nám vnucovaných „vzorů“.
Nyní přichází projekce fotografa, který už bohužel nežije, ale zanechal nám veliké bohatství. Rus Sergej Prokudin – Gorskij používal technologii expozice přes barevné filtry. Fotografové si možná řeknou, že to není nic světoborného. Ale Sergej exponoval každý snímek třikrát. Přes červený, zelený a modrý filtr. Určitě vám něco říká systém skládání barev RGB, který ukrývá i váš digitální fotoaparát nebo monitor počítače. Sergej něco podobného používal už v roce 1905. Již zmíněné tři snímky – přes filtr červený, zelený a modrý, které zaznamenával na černobílý film, pak promítal opět přes stejné barevné filtry a získal v té době něco jedinečného – barevnou fotografii. Zmiňme, že fyzikální princip barevné fotografie poprvé předvedl James Clerk Maxwell v Londýně 17. května 1861. Možná i proto neměl Sergej Prokudin – Gorskij velký problém umluvit tehdejšího cara Mikuláše II., aby podpořil jeho fotografickou tvorbu. Car mu poskytl celý vlak i s pojízdnou temnou komorou. Fotograf pak jezdil a brouzdal carským Ruskem a fotografoval a fotografoval. Během let 1909 až 1915 zachytil několik tisíc míst. Od jeho dědiců koupila část fotografických desek Knihovna Kongresu USA. Ta se postarala o jejich převod do digitální formy a díky tomu se dostaly až na festival fotojatka.
rozhovor - pořadatelská čtyřka
Druhý blok festivalu je u konce a následuje opět přestávka – nyní delší, půlhodinová. Ale než se diváci rozprchnou na horkou kávu či škopek piva, čeká je protažení a rozcvička. Po ní využíváme času a zpovídáme jednoho z pořadatelů – Jana Flašku, který festival i moderuje.
Jak dlouho jste připravovali letošní ročník?
Zhruba od října nebo listopadu, kdy jsme vybírali a kontaktovali první autory.
Kolik autorů jste zkontaktovali a kolik se jich sem nakonec podařilo dostat?
Kontaktovali jsme dohromady asi 15 autorů, z toho 11 z nich souhlasilo, nepočítáme-li Sergeje Prokudina - Gorského, který nemohl souhlasit, neboť je již 60 let mrtev.
Jednali jste v případě tohoto ruského autora s někým jiným? S nějakým zástupcem?
Zástupce nebylo třeba, fotky jsou volně k dispozici, ale jednali jsme s Muzeem Šechtl a Voseček v Táboře, což je muzeum historické fotografie. Tam věděli hodně, neboť mu před lety dělali výstavu. My jsme vyšli z jejich výstavy, doplnili jsme soubor o další fotografie a zpracovali to jako prezentaci. Nějaký copyright na to nebyl vůbec potřeba, jsou to volně dostupné fotografie.
Jak dlouho trvá připravit takový festival?
Největší práce trvala zhruba měsíc až dva měsíce. Připravovali jsme to ve čtyřčlenném týmu.
Podle čeho jste vybírali autory? Bylo to náhodně?
Bylo to na základě vlastního vkusu. Pasovali jsme se do role samozvaných kurátorů a vybrali jsme fotky, které se nám líbily a byly zároveň dostatečně rozmanité, aby to diváka na festivalu nenudilo a každý aby si tam přišel na své.
Probíhalo to tak, že jste brouzdali po internetu nebo máte tak velký přehled o všech autorech?
Přehled člověk získá tím, že brouzdá po internetu. Takže jsme brouzdali po internetu, navštěvovali různé fotogalerie a případně jsme dali na něčí doporučení a podobně. Takže je to taková mixáž různých způsobů hledání autorů.
Napadlo vás to někdy posunout ještě někam dál, rozšířit festival?
Ano, napadlo. Ředitel festivalu Martin Šálek se rozhodl, že bude jednat z Jihočeskou filharmonií, která by měla fotky doprovodit živou hudbou, ať už složenou pro fotky samotné, ale na začátek spíše asi klasikou nebo moderní klasickou hudbou. Takže to by měl být další rozměr. Mimo to promítáme fotky v exteriérech a v Českých Budějovicích, kde budou fotojatka od 8. do 10. dubna. Tam budeme ve čtvrtek lákat lidi na hlavní večer tím, že budeme po městě jezdit s kárkou a promítat fotky na vybrané exteriéry v různých místech historického centra Českých Budějovic.
Které z měst vás zaujalo nejvíce? Kam se rád vracíte?
Vy chcete slyšet, že do Brna a je to pravda.
Nicméně v Českých Budějovicích je program pestřejší než v Brně?
Ano. Zcela logicky, protože my všichni pocházíme a bydlíme v Českých Budějovicích a není pro nás problém tam něco takového uspořádat, alespoň z logistického hlediska, zatímco v Brně dneska budeme spát u někoho v kanceláři.
Jste vy osobně zaměřen na nějaký fotografický žánr?
Já osobně, když pominu porno, tak mám rád fotografii, která je nějakým způsobem překvapující nebo si hraje s fantazií. Mám rád třeba fotografie Miro Švolíka nebo Chema Madoze a osobně fotím fotky, které jsou spíše humorné.
Hodláte v tomto oblečení /noční košile doplněná noční čepicí s bambulkou - pozn. red./ zrovna jít spát?
Já se budu pod tím muset svléknout. V tomhle je mi vedro.
Díky za rozhovor, přejeme další úspěšné ročníky fotojatek – i v jiných městech!
III. blok - prase po přestávce a noční snímky
Půlhodinka na občerstvení je u konce a je tu poslední - třetí blok prezentací. Ale ne tak z hurta. Honza Flaška přichází s dalším zpestřením festivalu. Návštěvníci malují na kus papíru prase. Každý, jak umí. Moderátor prozrazuje, že nyní aplikuje americkou formu posouzení osobnosti – právě podle namalovaného vepře na papíře. Záleží, zda je nahoře, uprostřed či dole, jaký má ocas, tělo anebo kolik na papíru zabírá místa. Postupně tak odhaluje rysy kreslířů. Po zjištění, jak na tom kdo je, už přicházejí další prezentace.
Německá fotografka Anja Jensen se zaměřila na běžné lidské činnosti. Ovšem ne v běžnou dobu, kdy jsou vykonávány. Své pečlivě aranžované snímky fotografovala v noci. Proto nemůže chybět nezbytný kužel světla. Fotografované scény a osoby jsou před expozicí důkladně připraveny a zahaleny do roušky tajemna, absurdity i směšnosti současně. Je na každém divákovi, co na fotografiích vidí a co ne, co si domyslí.
Další autor byl rovněž oceněn v soutěži World Press Photo a to dokonce dvakrát. Tomki Němec – Čech, který byl jednu dobu i osobním fotografem prezidenta Václava Havla, z čehož čerpal i do své autorské knihy mapující Havlovo první prezidentské období. Na festivale ukázal svůj výběr fotografií - Zprávu o stavu společnosti. Vznikla po získání fotografického grantu Inštitútu pre verejné otázky z Bratislavy. Soubor byl i vystaven v rámci bratislavského Měsíce fotografie na podzim 2004.
Festivalové hodiny se ne a ne zastavit. Finále je zde. Francouzský autor Jean – Marc Caracci tak uzavírá brněnskou část festivalu fotojatka. Jean – Marc nyní žije v Montpllier. Před třemi lety začal pracovat na svém projektu Homo Urbanus Europeanus, který zachycuje Evropany v jejich domovině. Zatím navštívil 25 hlavních a velkých evropských měst. Ačkoliv se může zdát, že spojení někdy malých postaviček s dominantními městskými stavbami bude působit nevyváženě či strašidelně, není tomu tak. Z fotografií navíc vždy čiší jejich evropský původ.
Nastává čas rozloučení, děkovačky, bouřlivého potlesku a také pozvánka na workshop Impulzzz, který je připraven na den následující. I jej se BrNovinky zúčastnily. Jak to na workshopu probíhalo, prozradíme v další reportáži.
Pořadatelé první část trilogie festivalu fotojatka zvládli v pohodě i když byly přípravy jistě vyčerpávající. Patří jim velký dík za podporu české i světové fotografie! Někteří diváci festival prožívali tak silně, že na konci sbírali skleněné střepy ze své vinné sklenky pod svým sedadlem. Třeba znamenají štěstí pro další ročníky. Těšíme se na příští - již pátý ročník festivalu a vy, pokud jste nestihli fotojatka v Brně, máte možnost je ještě letos zanedlouho navštívit i 26. března v pražském kině Aero nebo od 8. do 11. dubna v Českých Budějovicích. Určitě je na co se těšit!
text Marián K., Síma, BrNovinky, foto Marián K. + ukázky projekcí
Fotojatka sledoval i Lama Rek, výrobce trik s fotopotiskem - www.LamaRek.cz