První brněnský MFF – Cinema Mundi neboli Film světa
- Podrobnosti
- Kategorie: festivaly a koncerty
- Zobrazeno: 4554
V titulku je latinský název festivalu, jehož překlad zní Film světa. Jde o mimořádnou akci a čtvrtý ročník vytvářející tradici. V Brně je to první domácí filmový festival a za uplynulé tři ročníky ho navštívilo na 34 tisíc diváků. Dosud Brno poznalo jen opakování pražských akcí jako Ozvěny Febiofestu, Týden evropského filmu a Jeden svět.
Dramaturgie festivalu je stejně jako předchozí ročníky částečně zaměřena na filmy nominované na Oskara a Českého lva a letos na filmové komedie Latinské Ameriky. Ředitelem festivalu je zkušený Josef Čadík.
Z předchozích ročníků zůstalo zázemí vytvářené ze studentů brněnských vysokých škol. Dobové a společenské pozadí filmů jednotlivých zemí u nás často neznámé je před představením přibližováno divákovi úvody studentských lektorů. Se zázemím souvisí i pracovitý medializační studentský tým.
71 filmů
Během jednoho týdne (27. II.- 6. III.) pořadatelé ve Velkém Špalíčku, kině Art, kině Lucerna a Divadle Bolka Polívky promítají 71 celovečerních filmů, vystřídá se kinematografie několika kontinentů.
Nyní k filmům. Argentinské Utajené dětství (5. III. Velký Špalíček 15.30 hod.) je debut režiséra Benjamina Ávily odehrávající se v Argentině sedmdesátých let v době vojenské diktatury. Režisér vypráví dramatický příběh vlastního dětství. Film je věnován jeho matce, která zmizela v roce 1979 spolu s 30 000 obětmi vojenské junty. Z tohoto čísla jen 4 000 bylo za živa svrženo z letadel do Atlantiku.
Režisérova rodina patřila k opoziční ozbrojené peronistické levici nazývané Montoneros a zahynula celá. Otec a strýc v boji, matka a dvouroční sestra zmizely. Tragická realita je viděna očima dospívajícího chlapce, včetně falešné identity pod níž musel vystupovat a dětských školních lásek.
Stálé nebezpečí smrti a ilegalita je pro dítě postavené do této situace něco normálního, co si nepřipouští a má svůj svět, což se režisérovi podařilo postihnout. Navíc scény, kdy v amerických filmech tečou hektolitry krve, v Argentině tehdy krve skutečné, jsou nahrazeny kreslenými scénami. Škoda,že se film nedostane do naší filmové sítě. Tím více je nutné ocenit jeho uvedení na festivalu.
Dva filmy se sociální tématikou jsou zeměpisně vzdálené, ale tématem blízké. Slovenský Až do města Aš mladé režisérky Ivety Grófové (6. III. kino Lucerna 17 30 hod.) je sladkobolný příběh mladé Rómky jedoucí za prací na samý konec bývalého Československa do textilní továrny německého majitele.
Nejrealističtější je textilní robotárna, kde dělnice musí stačit tempu. Stejně životné jsou dělnické kolegyně hrdinky. Divák akceptuje i ošklivého starého Němce u něhož hrdinka končí jako vydržovaná milenka, ale nikoliv naivní rómskou hrdinku navíc maturantku.
Úsměv vzbuzuje idealizované prostředí slovenské romské vesnice z níž hrdinka pochází. V podstatě jde o variace na věčné téma Dámy s kaméliemi zasazené do prostředí, kde jediná práce je v textilní robotárně a potom jen různé formy prostituce pro platbyschopné německé zákazníky využívající bezvýchodnou situaci hezkých děvčat.
Sociální tématikou se zabývá i Pieta (4. III. kino Art 16 00 hod.) oceněná Zlatým lvem na filmovém festivalu v Benátkách. Podtitul filmu zní: “V pořadí osmnáctý film korejského režiséra Kim Ki-Duka nabízí nelítostně upřímný i uhrančivě poetický pohled na podstatu lidských vztahů.“ Jde o nic neříkající konstatovaní vycházející, buď z neznalosti korejské reality, nebo záměrně zamlžující téma filmu, jíž je asijská forma kapitalismu.
Napřed něco historie. Po osvobození z japonské okupace v roce 1945 měla Korea 55% negramotných. Z vysokého procenta se jednalo o sirotky a odložené děti. Po Korejské válce číslo samozřejmě naskočilo. Ve filmu jde o tradici donedávna dodržovanou-když korejská matka nemůže dítě uživit odloží je a ono má-li štěstí přežije. Základní jednotkou korejské společnosti je rodina.
V euroamerické kultuře se při setkání ptáme: „Jak se máte?“ V Korei zní tato otázka: „Jak se má Vaše rodina?“ Odložené děti jsou tak společenští vyděděnci, což je hrdina filmu, krutý vymahač dluhů. Touží jako všichni vyděděnci po návratu do společnosti a identitě. Potud pozadí mezilidských vztahů.
Zákazníci po nichž dluhy vymáhá - majitelé malých dílniček, jsou subdodavatelé kobolů, což jsou velké nadnárodní společnosti, jako např. Samsung nebo Kia. Koboly byly donedávna řízeny státem podle pětiletých plánů a jsou motorem hospodářství. Zaměstnávají však jen 6 % práceschopné populace. Zbývajících 94 % jsou subdodavatelé s platem o 35-55 % nižším než zaměstnanci Kobolů. Navíc trpí druhotnou platební neschopností, což jsou dlužníci filmového hrdiny. Film je ve skutečnosti hraným dokumentem o ceně, jíž Korea platí za svůj hospodářský rozvoj.
Na závěr osobní vzpomínka autora těchto řádků. Poprvé poznal Korejce v dětství v 50. letech 20. století. Studovali u nás jen střední školy.
Severokorejský režim jim přes jejich schopnosti nedovolil vystudovat vysoké školy. Pokud některý z nich ve studiu zaostával ostatní to komentovali slovy: „ On není z tak dobré rodiny jako já.“ Autor těchto řádků už nikdy v životě pak nepotkal tak slušné lidi.
Dr. Vít Pospíšil, foto MaK., brnovinky
První brněnský MFF – Cinema Mundi neboli Film světa
Kategorie: festivaly a koncerty Zobrazeno: 4554
V titulku je latinský název festivalu, jehož překlad zní Film světa. Jde o mimořádnou akci a čtvrtý ročník vytvářející tradici. V Brně je to první domácí filmový festival a za uplynulé tři ročníky ho navštívilo na 34 tisíc diváků. Dosud Brno poznalo jen opakování pražských akcí jako Ozvěny Febiofestu, Týden evropského filmu a Jeden svět.
Dramaturgie festivalu je stejně jako předchozí ročníky částečně zaměřena na filmy nominované na Oskara a Českého lva a letos na filmové komedie Latinské Ameriky. Ředitelem festivalu je zkušený Josef Čadík.
Z předchozích ročníků zůstalo zázemí vytvářené ze studentů brněnských vysokých škol. Dobové a společenské pozadí filmů jednotlivých zemí u nás často neznámé je před představením přibližováno divákovi úvody studentských lektorů. Se zázemím souvisí i pracovitý medializační studentský tým.
71 filmů
Během jednoho týdne (27. II.- 6. III.) pořadatelé ve Velkém Špalíčku, kině Art, kině Lucerna a Divadle Bolka Polívky promítají 71 celovečerních filmů, vystřídá se kinematografie několika kontinentů.
Nyní k filmům. Argentinské Utajené dětství (5. III. Velký Špalíček 15.30 hod.) je debut režiséra Benjamina Ávily odehrávající se v Argentině sedmdesátých let v době vojenské diktatury. Režisér vypráví dramatický příběh vlastního dětství. Film je věnován jeho matce, která zmizela v roce 1979 spolu s 30 000 obětmi vojenské junty. Z tohoto čísla jen 4 000 bylo za živa svrženo z letadel do Atlantiku.
Režisérova rodina patřila k opoziční ozbrojené peronistické levici nazývané Montoneros a zahynula celá. Otec a strýc v boji, matka a dvouroční sestra zmizely. Tragická realita je viděna očima dospívajícího chlapce, včetně falešné identity pod níž musel vystupovat a dětských školních lásek.
Stálé nebezpečí smrti a ilegalita je pro dítě postavené do této situace něco normálního, co si nepřipouští a má svůj svět, což se režisérovi podařilo postihnout. Navíc scény, kdy v amerických filmech tečou hektolitry krve, v Argentině tehdy krve skutečné, jsou nahrazeny kreslenými scénami. Škoda,že se film nedostane do naší filmové sítě. Tím více je nutné ocenit jeho uvedení na festivalu.
Dva filmy se sociální tématikou jsou zeměpisně vzdálené, ale tématem blízké. Slovenský Až do města Aš mladé režisérky Ivety Grófové (6. III. kino Lucerna 17 30 hod.) je sladkobolný příběh mladé Rómky jedoucí za prací na samý konec bývalého Československa do textilní továrny německého majitele.
Nejrealističtější je textilní robotárna, kde dělnice musí stačit tempu. Stejně životné jsou dělnické kolegyně hrdinky. Divák akceptuje i ošklivého starého Němce u něhož hrdinka končí jako vydržovaná milenka, ale nikoliv naivní rómskou hrdinku navíc maturantku.
Úsměv vzbuzuje idealizované prostředí slovenské romské vesnice z níž hrdinka pochází. V podstatě jde o variace na věčné téma Dámy s kaméliemi zasazené do prostředí, kde jediná práce je v textilní robotárně a potom jen různé formy prostituce pro platbyschopné německé zákazníky využívající bezvýchodnou situaci hezkých děvčat.
Sociální tématikou se zabývá i Pieta (4. III. kino Art 16 00 hod.) oceněná Zlatým lvem na filmovém festivalu v Benátkách. Podtitul filmu zní: “V pořadí osmnáctý film korejského režiséra Kim Ki-Duka nabízí nelítostně upřímný i uhrančivě poetický pohled na podstatu lidských vztahů.“ Jde o nic neříkající konstatovaní vycházející, buď z neznalosti korejské reality, nebo záměrně zamlžující téma filmu, jíž je asijská forma kapitalismu.
Napřed něco historie. Po osvobození z japonské okupace v roce 1945 měla Korea 55% negramotných. Z vysokého procenta se jednalo o sirotky a odložené děti. Po Korejské válce číslo samozřejmě naskočilo. Ve filmu jde o tradici donedávna dodržovanou-když korejská matka nemůže dítě uživit odloží je a ono má-li štěstí přežije. Základní jednotkou korejské společnosti je rodina.
V euroamerické kultuře se při setkání ptáme: „Jak se máte?“ V Korei zní tato otázka: „Jak se má Vaše rodina?“ Odložené děti jsou tak společenští vyděděnci, což je hrdina filmu, krutý vymahač dluhů. Touží jako všichni vyděděnci po návratu do společnosti a identitě. Potud pozadí mezilidských vztahů.
Zákazníci po nichž dluhy vymáhá - majitelé malých dílniček, jsou subdodavatelé kobolů, což jsou velké nadnárodní společnosti, jako např. Samsung nebo Kia. Koboly byly donedávna řízeny státem podle pětiletých plánů a jsou motorem hospodářství. Zaměstnávají však jen 6 % práceschopné populace. Zbývajících 94 % jsou subdodavatelé s platem o 35-55 % nižším než zaměstnanci Kobolů. Navíc trpí druhotnou platební neschopností, což jsou dlužníci filmového hrdiny. Film je ve skutečnosti hraným dokumentem o ceně, jíž Korea platí za svůj hospodářský rozvoj.
Na závěr osobní vzpomínka autora těchto řádků. Poprvé poznal Korejce v dětství v 50. letech 20. století. Studovali u nás jen střední školy.
Severokorejský režim jim přes jejich schopnosti nedovolil vystudovat vysoké školy. Pokud některý z nich ve studiu zaostával ostatní to komentovali slovy: „ On není z tak dobré rodiny jako já.“ Autor těchto řádků už nikdy v životě pak nepotkal tak slušné lidi.
Dr. Vít Pospíšil, foto MaK., brnovinky