brnovinky

Přepnout do PC verze

Kolektivizace v Národním divadle

608 Mahenovo divadlo Brno CeskoSlovensko ma talent Brno 11082010 IMG 2777 MKDobré a honosné jméno samo o sobě zvládne vyprofilovat kladný dojem z kulturního zážitku. Ale stačí to? Fáze, která poté nastane, je nanejvýš podivná – je opravdu možné, aby v něčem takovém, jako je Národní divadlo, divák polemizoval nad kvalitou představení?


Chtě nechtě, poslední dobou jakoby brněnská divadelní, národ reprezentující základna tyto pocity u některých diváků vzbuzovala. Mahenovo divadlo, Janáčkovo a Reduta. V Mahence je to prý nejrozporuhodnější. Ovšem, najdou se i hry, které se dají považovat ze velmi kvalitní – jenomže divadelní kritici spíše než aby občas upozornili na hru, která byla fakt špatná, upozorní na tu, která byla jednou za čas výjimečně dobrá.
 

Oldřich a Božena je údajně jedním z příkladů, jak by to rozhodně na národní scéně vypadat nemělo. Hrubín to myslel dobře. Neřekl si, že bude prostě nejvíc neoblíbenější, když napíše nějakou ala národoobrozenskou hru z české historie a konec – do Oldřicha a Boženy toho dal víc, z čeho jde silně vytěžit a nabídnout divákovi hluboké umělecké uspokojení, aniž by odcházel pouze s vlasteneckým pocitem, že viděl „něco“ oslavující naši krásnou vlast igelitkami a pivem proslulou.

„To by ovšem nesměl režisér Pavol Juráš zazdít skoro vše zajímavé, co tento text nabízí. Juráš je jistě talentovaný člověk, jelikož je spoluautorem úpravy inscenace, navrhl scénu i kostýmy a podíl má také na light designu a hudbě. Bohužel se zdá, že na režírování už nezbyly ani síly ani nápady.“ Uvádí ve své recenzi divadelní kritik pak Dubský.
 

O panu Jurášovi kolují nejrůznější legendy. On sám, snaživ se fungovat jako renesanční člověk, se pouští do několika nejrůznějších funkcí. Možná, že kdyby se zaměřil na jednu z nich, u níž má pocit, že v ní vyniká a zbylé nechal jiným odborníkům, vše by vypadalo trochu jinak. Nabízí se ovšem taky teorie, že Národní divadlo prostě nemá prachy a tak kolektivizuje.
 

Hry pro děti jsou občas nepochopitelné i pro dospělé. Dodnes si pamatuju několik let nazpět Lucernu, při níž polovina naší třídy usnula a ta druhá, co v sobě měla nějaký kofein, naprosto nechápala o co v pohádce jde, ač do nás její obsah hustili už od ZŠ.
 

Problémem zřejmě nejsou herci, ale právě ti nejvyšší. Totiž režiséři. Proč teda, když vedení divadla vidí, že je zřejmě chyba ba této straně břehu, zas a znova stejné kvaziumělce režírováním pověří za cenu ztráty prestiže a hlavně publika? Prý je vše založeno na protekci.


Situace je už i zdá se taková, že herec, který ač by se měl radovat, že byl obsazen do hlavní role nové hry, při zjištění jména osoby určené k jejímu režírování, splácne ruce a přeje si, aby raději stál někde vzadu mezi komparzisty, zaznívá z vnitra.
 

Vypadá to, jakoby se snad Národní divadlo snažilo být strašně alternativní. Ale základ, který by měl zůstat, se potom pod modernistickými experimenty vytrácí.
 

Abychom však nebyli jenom stále tolik jednostranní, je třeba zmínit, že některé hry sázející na alternativu se povedou. Taková Gazdina roba od Břetislava Rychlíka je skvělým počinem a baletní vystoupení jsou také skvělým zážitkem. Přesto to kritiky nijak zvlášť ze židlí nezvedá.
 

text Mirka Pavlíková, ilustrační foto MaK., brnovinky

Joomla SEF URLs by Artio

(c) MaK., 2008-2099, všechna práva vyhrazena, kopírování obsahu jen se svolením redakce

Nahoru PC verze