Járo, kakao! Do hospody už každý den nechodíme, říká Lou Fanánek Hagen v Brně
- Podrobnosti
- Kategorie: knižní tipy
- Zobrazeno: 5583
Lou Fanánek Hagen - stavební inženýr, hudební skladatel a zpěvák, vlastním jménem František Moravec, stál u zrodu dnes již kultovní punk pub rockové kapely Tři sestry. V poslední době proslul svým spoluscénářem a texty k novému muzikálu Kat Mydlář. Fanánek je ale také spisovatel. Úspěch slavilo jeho životopisné dílo mapující dobu od dětství až ke Třem sestrám Tak to bylo, tak to je. Na něj navazuje další Fanánkův počin Járo, kakao. Nový titul třísesterský frontman podepsal fanouškům a čtenářům ve středu 26. ledna u Dobrovského v Brně. brnovinky se Fanánka zeptaly nejen na vydanou knihu.
/v rámci zachování autenticity byl text ponechán v původním slangovém znění/
Jak vzpomínáte na začátky Tří sester?
Hráli jsme sporadicky, bylo to hodně pokoutný. Odehráli jsme toho málo, třeba 20 akcí za pět let. V roce 1988 to trošku zhaslo, byli jsme na nějakých přehlídkách. Nejvíc oficiální předrevoluční akce byl Rockfest. Na podzim už Žofín s přehlídkou punkových skupin a pak přišla revoluce. Vyrojila se spousta kapel jako houby po dešti a spousta jich také zanikla.
Lou Fanánek Hagen – to je složenina známých muzikantů. Posloucháte i dnes Ninu Hagen a Lou Reeda?
Nemám na to už moc času. Spíš Ninu Hagen. Je na mě taková víc popíková. Loureedovský období mě už tak trochu minulo. Mám akorát banánový velvetovský album, což je úplně klasika všech klasik.
Kde berete inspiraci na texty? Není problém přepnou ze syrové muziky Tří sester například na text Lucie Bílé?
Je to úplně nejvzdálenější muzika a to je problém. Rozpětí je široký. Nevím, jestli bych uměl otextovat všechny interprety a všechny druhy hudby, které jsou. Jak jsem vyrůstal v tom 70. a 80. popíkovým období, tak třeba michalodavidovská tvorba, i ta muzikálová, se mi dobře textuje, protože i když člověk nechtěl, tak se to na něj valilo ze všech stran. Mám to pod kůží. Naopak ten punk a bigbeat jsem si tam musel složitě nacpat, protože jsem složitě sháněl desky a vzory.
V první signální na diskotékách jsme chodili pít do šantánu hotelu Jevany, tak tam hrály diskotékové hity 80. až 84. až 88. léta. Pořád jsem se pohyboval po vinárnách a společenskejch událostech, tak to člověk slyšel a měl to v sobě. Michal David do toho naprosto zapadá svojí italsko-popíkovou tvorbou, takže mně se na to výborně textuje a nemám s tím vůbec problém. Jde mi to úplně stejně jako sesterovské věci. Musím být samozřejmě poplatnej tomu dílu, držet se tématu. Kdežto ve Třech sestrách si můžu úplně vymejšlet a používat ostřejší slova. V celkovým vyznění je tam větší svoboda.
Takže pak už neprobíhá žádná cenzura textací?
Oni si většinou řeknou a já odhadnu, co bych tam dávat neměl, co už je moc, nebo co by tam nechtěli. Občas to neodhadnu, proto jsem toho ubral. Nejsem vůbec textař, že bych dělal pro víc lidí, to je mylná interpretace. Sem tam jsem udělal něco, ale kromě Pokondrů, Šmoulů a Michala Davida, to jsou tři pilíře, jsem textů pro ostatní složil třeba jen 15 až 30 za celou moji kariéru.
Nejsem třeba jako Zdeněk Borovec, kterej byl řemeslnej textař a psal hlava nehlava všem. Texty pro Lucii Bílou jsem dělal asi čtyři. Teď jsem dělal dva do Pohádky v peřině, kterou točil Franta Brabec. Předtím jsem dělal nějaký duety s Karlem Gottem, což je do portfolia textaře dobrý. Ale Karlovi Gottovi jsem taky dělal jinak jen dva nebo tři texty. Je to velmi těžký, protože Karel Gott o textech hodně přemejšlí a hodně dlouho trvá, než to úplně celý schválí. Je schopnej kvůli slovíčku dvakrát, třikrát zatelefonovat, dokud s tím není úplně ztotožněnej.
A poslouchá Karel Gott Tři sestry nebo Syny výčepu?
Syny výčepu asi ne, ale Tři sestry zná. Ví o nás, dokonce jsme mu dokonce kdysi nesli nějakou píseň, jestli by ji nenazpíval s námi v takové té porevoluční módě, kdy všichni chtěli zpívat s Gottem. My jsme k němu došli po svý linii, ale byl tím už asi zahlcenej. Nicméně si to celý poslech.
Za tejden poté jsme měli schůzku na Bertramce a tam nám řek, že to nejde, že nemáme žádný kantilény, což je pravda, a že on teda neví, co by tam měl zpívat. Před pěti lety nám křtil desku a vzpomněl i na tuhle historku. Díky tomu přišel i na křest, protože jen tak jako módně Gott na křty nechodí. Musí mít k interpretovi nebo kapele něco osobního. Já měl tuhle historku v tý době 16 let starou, tak to tam hezky zaznělo.
Jak se spolupracovalo s Michalem Davidem na Katovi Mydlářovi?
Jako vždycky dobře. Jen jsme na to měli málo času, což vzniklo špatným načasováním. Ale myslím, že na celkové kvalitě díla se to neprojeví. Ale tvůrci pak na sebe zvyšujou hlasy a jsou víc ve stresu, než kdyby se začalo o dva tři měsíce dřív. Ještě v pondělí jsem poopravoval seznam písniček, takže teď už je opravdu hotovo a jen to nazkoušet.
Broadway tento muzikál uvádí jako jeden ze svých největších projektů.
Je to taková nová premiéra - jako jedna z mála, protože od Mony Lisy, co se muzikálu týče, nic nebylo. Byl tam Ať žije rock´n roll, ale to nedá se říct, že je to muzikál. Je to pásmo rock´n roll písniček. Petr Janda s Karlem Šípem - to je trošku jiný. Davidovský nebo velkomuzikál kostýmovanej ze starý doby, tak to je v Broadway po dlouhé době. Tak jsem zvědavej co na to řeknou.
Zabřednete občas i do své původní vystudované profese?
Vůbec ne. Tím, že jsem ve stavebnictví ani nezačal nikdy pracovat, nemám žádný kontakty, nic. Byl jsem na ekonomickým oboru a ten se po revoluci strašně změnil. Ekonomika řízení stavebnictví za socialismu byla úplně jiná. Takže všechno, co jsem uměl, jako kalkulace, rozpočty, byly dělaný v rámci národního vlastnictví všeho. Samozřejmě, že se podobným ekonomickým způsobem musí rozvrhnout každá stavba i dnes, ale úplně podle jinejch kritérií. Vybírají se jinak dodavatelé, materiál. Nevím, co bych z toho mohl využít.
Ale naučilo mě to hodně trpělivosti při čekání na zkoušky, boj sám se sebou, donutit se k něčemu. Takže není pravda, že by byla vysoká škola ve všeobecné rovině k ničemu. Ani mě to k syrový stavební činnosti netáhne. Vždy jsem z toho byl úplně na nervy, jakej je tam bordel a že je všechno takový polo rozdělaný.
Když stavím doma, a to je takovej můj koníček, že stavím různý garáže a přístavby nebo pokus jakoby pseudoostudia a pracovnu, tak to dělá všechno žena – koordinuje, ta to nějak vydrží a má v hlavě, co se má objednat. Já tam chodím a jsem vždycky zoufalej. Kdybych dělal mistra na nějaký velký stavbě, kde je třeba 400 dělníků, to bych se zbláznil. Rozhodně by mě to nebavilo jako to, co dělám teď. Stavebnictví je víc zodpovědnější a riskantnější. Můžu udělat blbou písničku, a lidi ji nebudou poslouchat. Ale nemůžu způsobit neštěstí a někomu uškodit. Aspoň doufám.
Jak relaxujete? Na čtyřkolce odhrnováním sněhu v Jevanech?
Je to nešvar novýho světa, že by měl každej mít nějaký koníčky. Už u ucházení o zaměstnání se to píše do to sí víčka /CV – pozn. redakce/. Čtyřkolka mě baví, ale že bych na ní nějak relaxoval, to se říct nedá. Hospoda je jako relaxace. Je nejlepší, když se úplně vypne a neprobíhaj tam žádný hádky. Bavíme se o blbostech, nebo sázíme, třeba kdy s kým hrála Sparta. Pak voláme 1188 a zjišťujeme, jak to bylo doopravdy. To jsou odpočinky.
Čtyřkolka je koníček, jezdím s ní do Rumunska. Tady to moc nejde, střílej tady na lidi, natahujou struny. Na mě teda nestřílej, ale pán na mě vyběhl s lopatou. To jsou další nervy, vysvětlovat mu, že je to cesta a že to má řešit lesní stráž nebo policie a ne on, to je marný. Nebo sedím doma a vypnu a zevluju. Prohrnu třeba čtyrkolkou dvoreček na statku a cestu do hospody. Ale jezdím rád. Čím dál víc ke stáru jsem rád sám. Třeba v lese, a nemusí být hlubokej ani cizokrajnej, třeba v okolí Jevan. Už nejezdím s nikým.
Sousedi sednou občas na kolo, mě ale otravuje na ně čekat, než si všichni nandají helmy, vykakaj se. A po pěti kilometrech sedět v hospodě. Mám hospody rád, ale když chci jezdit na kole, tak chci jezdit na kole a oni to berou, že utečou z domova a budou pít pivo. To je takový chabý. Takže v zimě chodím sám na procházky. To je dobrý. To jsem si vždycky před dvaceti lety myslel, jak se lidi zbláznili, ale je to asi potřeba.
Takže už ne každý večer do hospody?
Každý večer, to ne, to už není dávno. To nejde. Když jsou ale koncerty, tak to je v podstatě hospoda na kolečkách. Popíjíme během produkce, na tom je to asi celý postavené. Takže já naopak musím mezi těma koncertama nabrat sílu na ty další. Kdybysme hráli jednou za měsíc, tak chodím asi víc do hospody, ale když hrajeme třikrát tejdně, nezbejvá moc času a nejsou ani žádný novinky, tak vždycky čekám, než se něco stane, kdy se přistěhuje zase nějakej novej člen. To je potřeba, abysme si všechno řekli.
Můžeme zmínit nějakou perlu z nové publikace Járo, kakao?
Hele, tam jich je spousta. Jsou tam takový historky, který jsou načatý. Je tam hodně o Frantovi Vránovi, což je náš bubeník a má pestrej život mimokapelní nebo i na těch koncertech. Jsou tam krásný věci z jeho života. Je tam i spousta věcí o Sahulovi, dosud neuvedený okolnosti, který provázely natáčení klipu a podobně. Spousta historek.
Jak se dá stíhat hrát ve dvou kapelách najednou?
/Tři sestry + Synové výčepu – pozn. redakce/
Tři sestry jsou hlavní kapela a když sestry nehrajou a já mám ještě nějaký zbytky elánu a chce se mi na konkrétní místo, tak pak můžou hrát Synové. Je to tak, že raději hraju se Synama pro známý nebo na poloznámejch akcích, kdy se vybírá třeba do klobouku.
Koupili jsme si aparát, máme Tranzita a celý si to děláme sami. Nosíme všichni bedny. Je to takový, jako se kdysi začínalo se Sestrama. Je příjemný, že na Syny výčepu chodí míň lidí a dá se tak bejt i v místní hospodě. Když budou chtít všichni podpis, dá se to přežít. Synové choděj všichni do práce a kapelu maj jako koníčka, což je skvělý. Nemaj ambici rozjet to pořádně a jezdit každej víkend hrát. Chodí na nás omezený množství lidí.
Raději hraju třeba v Krkonoších na oslavě 40. narozenin, kde jsou víceméně známí a hrajeme, kde to znám. Je to lepší, než jet třeba do okresního města, neznámýho klubu s neznámým pořadatelem, kterej pak bude skučet, že mu přišlo málo lidí, takže nám dá míň, a my budeme mít sotva na benzín. A ještě tam budeme mít třeba blbej zvuk. Myslím, že tohle už mám za sebou. Úplně průkopnicky začínat s druhou kapelou, a snažit se ji držet ekonomicky, to ne, na to nemám.
Já nejsem manažer. Jsem takovej lídr, tak chodí taky o trochu víc lidí, než kdyby tam kluci hráli sami. Po tom Sahulovi to byla navíc taková nutnost a teď máme nový písně. Budeme točit cédéčko - vyloženě propagační a pro známý, v limitovaný míře. Říkali jsme si, co budeme dělat v lednu, únoru. Sestry nehrajou, tak si natočíme placičku. Skládáme a jezdíme do studia k Michalovi Šenbauerovi z Českýho srdce, kterej s náma taky hrál. Tam jsme dělali i Jevany. Je to takový kamarádský a na volno. Není to tak, že bychom nastoupili do studia na měsíc, ale natáčíme ve volnejch chvílích, jak kdo má čas.
Jak si jevanští oblíbili stejnojmenné album Tří sester - Jevany?
Myslím, že ti, co chodí do hospody, album znaj a určitě slyšeli, určitě i nějaká omladina taky tu a tam. Ale, že by se z toho stala hymna, to ne. Naopak jsme dělali hymnu pro HC Litoměřice, protože Synové výčepu jsou z Litoměřic. Skládal to Rosťa jakožto litoměřickej občan a ten říkal, že s tím získal tím velkou slávu. I babičky, který neposlouchaj tuhle muziku, říkaly: „Ježíš Rostíku, my jsme nevěděly, že ty skládáš, že jsi dělal tu krásnou hymnu.“. Tam tím všichni žijou, protože se dostali do první ligy. Tak je to pro Litoměřice strašnej úspěch.
Jak se vám líbí v Brně?
Dnes jsem přijel na skok a jedeme zase zpátky. Už tady dlouho nehráváme, hrávali jsme na Musilce a několikrát místo toho bylo Veveří, což je docela dobrá náhrada, ale je tam blbej přístup. Když tam přijdou lidi a my tam přijedeme pozdě, tak není kudy projet, tak nás Tranzit přiveze co nejblíž k pódiu a my vyběhnem. Jinak je to tam dobrý.
Můžeme se těšit na nějaké nové počiny?
Já myslím, že snad ještě něco vytvoříme. Synové výčepu budou jediná novinka s novým albem, Tři sestry mají relativně novou desku z loňska. V létě nebo spíš na podzim bude záznam z 25letého koncertu s orchestrem. Budeme hrát dál koncerty - jako tradiční turné. Minulý rok byl 25. - rok oslav, tak byl náročnej. A teď bude takovej standardní, udržovací.
Těch 25 let je nějaký mezník, nebo se jede stejně dál?
Myslím, že mezník není. Že by byl 26. rok nějakej jinej, zatím se nic takovýho nechystá. Těšíme se na léto, protože bude hezky. Teď je to takový chcíplý a na hovno, blbý období.
text a foto Marián K., brnovinky
{linkr:related;keywords:kniha;limit:5;title:%C3%84%C2%8Dt%C3%84%C2%9Bte+tak%C3%83%C2%A9%3A}
Járo, kakao! Do hospody už každý den nechodíme, říká Lou Fanánek Hagen v Brně
Kategorie: knižní tipy Zobrazeno: 5583
Lou Fanánek Hagen - stavební inženýr, hudební skladatel a zpěvák, vlastním jménem František Moravec, stál u zrodu dnes již kultovní punk pub rockové kapely Tři sestry. V poslední době proslul svým spoluscénářem a texty k novému muzikálu Kat Mydlář. Fanánek je ale také spisovatel. Úspěch slavilo jeho životopisné dílo mapující dobu od dětství až ke Třem sestrám Tak to bylo, tak to je. Na něj navazuje další Fanánkův počin Járo, kakao. Nový titul třísesterský frontman podepsal fanouškům a čtenářům ve středu 26. ledna u Dobrovského v Brně. brnovinky se Fanánka zeptaly nejen na vydanou knihu.
/v rámci zachování autenticity byl text ponechán v původním slangovém znění/
Jak vzpomínáte na začátky Tří sester?
Hráli jsme sporadicky, bylo to hodně pokoutný. Odehráli jsme toho málo, třeba 20 akcí za pět let. V roce 1988 to trošku zhaslo, byli jsme na nějakých přehlídkách. Nejvíc oficiální předrevoluční akce byl Rockfest. Na podzim už Žofín s přehlídkou punkových skupin a pak přišla revoluce. Vyrojila se spousta kapel jako houby po dešti a spousta jich také zanikla.
Lou Fanánek Hagen – to je složenina známých muzikantů. Posloucháte i dnes Ninu Hagen a Lou Reeda?
Nemám na to už moc času. Spíš Ninu Hagen. Je na mě taková víc popíková. Loureedovský období mě už tak trochu minulo. Mám akorát banánový velvetovský album, což je úplně klasika všech klasik.
Kde berete inspiraci na texty? Není problém přepnou ze syrové muziky Tří sester například na text Lucie Bílé?
Je to úplně nejvzdálenější muzika a to je problém. Rozpětí je široký. Nevím, jestli bych uměl otextovat všechny interprety a všechny druhy hudby, které jsou. Jak jsem vyrůstal v tom 70. a 80. popíkovým období, tak třeba michalodavidovská tvorba, i ta muzikálová, se mi dobře textuje, protože i když člověk nechtěl, tak se to na něj valilo ze všech stran. Mám to pod kůží. Naopak ten punk a bigbeat jsem si tam musel složitě nacpat, protože jsem složitě sháněl desky a vzory.
V první signální na diskotékách jsme chodili pít do šantánu hotelu Jevany, tak tam hrály diskotékové hity 80. až 84. až 88. léta. Pořád jsem se pohyboval po vinárnách a společenskejch událostech, tak to člověk slyšel a měl to v sobě. Michal David do toho naprosto zapadá svojí italsko-popíkovou tvorbou, takže mně se na to výborně textuje a nemám s tím vůbec problém. Jde mi to úplně stejně jako sesterovské věci. Musím být samozřejmě poplatnej tomu dílu, držet se tématu. Kdežto ve Třech sestrách si můžu úplně vymejšlet a používat ostřejší slova. V celkovým vyznění je tam větší svoboda.
Takže pak už neprobíhá žádná cenzura textací?
Oni si většinou řeknou a já odhadnu, co bych tam dávat neměl, co už je moc, nebo co by tam nechtěli. Občas to neodhadnu, proto jsem toho ubral. Nejsem vůbec textař, že bych dělal pro víc lidí, to je mylná interpretace. Sem tam jsem udělal něco, ale kromě Pokondrů, Šmoulů a Michala Davida, to jsou tři pilíře, jsem textů pro ostatní složil třeba jen 15 až 30 za celou moji kariéru.
Nejsem třeba jako Zdeněk Borovec, kterej byl řemeslnej textař a psal hlava nehlava všem. Texty pro Lucii Bílou jsem dělal asi čtyři. Teď jsem dělal dva do Pohádky v peřině, kterou točil Franta Brabec. Předtím jsem dělal nějaký duety s Karlem Gottem, což je do portfolia textaře dobrý. Ale Karlovi Gottovi jsem taky dělal jinak jen dva nebo tři texty. Je to velmi těžký, protože Karel Gott o textech hodně přemejšlí a hodně dlouho trvá, než to úplně celý schválí. Je schopnej kvůli slovíčku dvakrát, třikrát zatelefonovat, dokud s tím není úplně ztotožněnej.
A poslouchá Karel Gott Tři sestry nebo Syny výčepu?
Syny výčepu asi ne, ale Tři sestry zná. Ví o nás, dokonce jsme mu dokonce kdysi nesli nějakou píseň, jestli by ji nenazpíval s námi v takové té porevoluční módě, kdy všichni chtěli zpívat s Gottem. My jsme k němu došli po svý linii, ale byl tím už asi zahlcenej. Nicméně si to celý poslech.
Za tejden poté jsme měli schůzku na Bertramce a tam nám řek, že to nejde, že nemáme žádný kantilény, což je pravda, a že on teda neví, co by tam měl zpívat. Před pěti lety nám křtil desku a vzpomněl i na tuhle historku. Díky tomu přišel i na křest, protože jen tak jako módně Gott na křty nechodí. Musí mít k interpretovi nebo kapele něco osobního. Já měl tuhle historku v tý době 16 let starou, tak to tam hezky zaznělo.
Jak se spolupracovalo s Michalem Davidem na Katovi Mydlářovi?
Jako vždycky dobře. Jen jsme na to měli málo času, což vzniklo špatným načasováním. Ale myslím, že na celkové kvalitě díla se to neprojeví. Ale tvůrci pak na sebe zvyšujou hlasy a jsou víc ve stresu, než kdyby se začalo o dva tři měsíce dřív. Ještě v pondělí jsem poopravoval seznam písniček, takže teď už je opravdu hotovo a jen to nazkoušet.
Broadway tento muzikál uvádí jako jeden ze svých největších projektů.
Je to taková nová premiéra - jako jedna z mála, protože od Mony Lisy, co se muzikálu týče, nic nebylo. Byl tam Ať žije rock´n roll, ale to nedá se říct, že je to muzikál. Je to pásmo rock´n roll písniček. Petr Janda s Karlem Šípem - to je trošku jiný. Davidovský nebo velkomuzikál kostýmovanej ze starý doby, tak to je v Broadway po dlouhé době. Tak jsem zvědavej co na to řeknou.
Zabřednete občas i do své původní vystudované profese?
Vůbec ne. Tím, že jsem ve stavebnictví ani nezačal nikdy pracovat, nemám žádný kontakty, nic. Byl jsem na ekonomickým oboru a ten se po revoluci strašně změnil. Ekonomika řízení stavebnictví za socialismu byla úplně jiná. Takže všechno, co jsem uměl, jako kalkulace, rozpočty, byly dělaný v rámci národního vlastnictví všeho. Samozřejmě, že se podobným ekonomickým způsobem musí rozvrhnout každá stavba i dnes, ale úplně podle jinejch kritérií. Vybírají se jinak dodavatelé, materiál. Nevím, co bych z toho mohl využít.
Ale naučilo mě to hodně trpělivosti při čekání na zkoušky, boj sám se sebou, donutit se k něčemu. Takže není pravda, že by byla vysoká škola ve všeobecné rovině k ničemu. Ani mě to k syrový stavební činnosti netáhne. Vždy jsem z toho byl úplně na nervy, jakej je tam bordel a že je všechno takový polo rozdělaný.
Když stavím doma, a to je takovej můj koníček, že stavím různý garáže a přístavby nebo pokus jakoby pseudoostudia a pracovnu, tak to dělá všechno žena – koordinuje, ta to nějak vydrží a má v hlavě, co se má objednat. Já tam chodím a jsem vždycky zoufalej. Kdybych dělal mistra na nějaký velký stavbě, kde je třeba 400 dělníků, to bych se zbláznil. Rozhodně by mě to nebavilo jako to, co dělám teď. Stavebnictví je víc zodpovědnější a riskantnější. Můžu udělat blbou písničku, a lidi ji nebudou poslouchat. Ale nemůžu způsobit neštěstí a někomu uškodit. Aspoň doufám.
Jak relaxujete? Na čtyřkolce odhrnováním sněhu v Jevanech?
Je to nešvar novýho světa, že by měl každej mít nějaký koníčky. Už u ucházení o zaměstnání se to píše do to sí víčka /CV – pozn. redakce/. Čtyřkolka mě baví, ale že bych na ní nějak relaxoval, to se říct nedá. Hospoda je jako relaxace. Je nejlepší, když se úplně vypne a neprobíhaj tam žádný hádky. Bavíme se o blbostech, nebo sázíme, třeba kdy s kým hrála Sparta. Pak voláme 1188 a zjišťujeme, jak to bylo doopravdy. To jsou odpočinky.
Čtyřkolka je koníček, jezdím s ní do Rumunska. Tady to moc nejde, střílej tady na lidi, natahujou struny. Na mě teda nestřílej, ale pán na mě vyběhl s lopatou. To jsou další nervy, vysvětlovat mu, že je to cesta a že to má řešit lesní stráž nebo policie a ne on, to je marný. Nebo sedím doma a vypnu a zevluju. Prohrnu třeba čtyrkolkou dvoreček na statku a cestu do hospody. Ale jezdím rád. Čím dál víc ke stáru jsem rád sám. Třeba v lese, a nemusí být hlubokej ani cizokrajnej, třeba v okolí Jevan. Už nejezdím s nikým.
Sousedi sednou občas na kolo, mě ale otravuje na ně čekat, než si všichni nandají helmy, vykakaj se. A po pěti kilometrech sedět v hospodě. Mám hospody rád, ale když chci jezdit na kole, tak chci jezdit na kole a oni to berou, že utečou z domova a budou pít pivo. To je takový chabý. Takže v zimě chodím sám na procházky. To je dobrý. To jsem si vždycky před dvaceti lety myslel, jak se lidi zbláznili, ale je to asi potřeba.
Takže už ne každý večer do hospody?
Každý večer, to ne, to už není dávno. To nejde. Když jsou ale koncerty, tak to je v podstatě hospoda na kolečkách. Popíjíme během produkce, na tom je to asi celý postavené. Takže já naopak musím mezi těma koncertama nabrat sílu na ty další. Kdybysme hráli jednou za měsíc, tak chodím asi víc do hospody, ale když hrajeme třikrát tejdně, nezbejvá moc času a nejsou ani žádný novinky, tak vždycky čekám, než se něco stane, kdy se přistěhuje zase nějakej novej člen. To je potřeba, abysme si všechno řekli.
Můžeme zmínit nějakou perlu z nové publikace Járo, kakao?
Hele, tam jich je spousta. Jsou tam takový historky, který jsou načatý. Je tam hodně o Frantovi Vránovi, což je náš bubeník a má pestrej život mimokapelní nebo i na těch koncertech. Jsou tam krásný věci z jeho života. Je tam i spousta věcí o Sahulovi, dosud neuvedený okolnosti, který provázely natáčení klipu a podobně. Spousta historek.
Jak se dá stíhat hrát ve dvou kapelách najednou?
/Tři sestry + Synové výčepu – pozn. redakce/
Tři sestry jsou hlavní kapela a když sestry nehrajou a já mám ještě nějaký zbytky elánu a chce se mi na konkrétní místo, tak pak můžou hrát Synové. Je to tak, že raději hraju se Synama pro známý nebo na poloznámejch akcích, kdy se vybírá třeba do klobouku.
Koupili jsme si aparát, máme Tranzita a celý si to děláme sami. Nosíme všichni bedny. Je to takový, jako se kdysi začínalo se Sestrama. Je příjemný, že na Syny výčepu chodí míň lidí a dá se tak bejt i v místní hospodě. Když budou chtít všichni podpis, dá se to přežít. Synové choděj všichni do práce a kapelu maj jako koníčka, což je skvělý. Nemaj ambici rozjet to pořádně a jezdit každej víkend hrát. Chodí na nás omezený množství lidí.
Raději hraju třeba v Krkonoších na oslavě 40. narozenin, kde jsou víceméně známí a hrajeme, kde to znám. Je to lepší, než jet třeba do okresního města, neznámýho klubu s neznámým pořadatelem, kterej pak bude skučet, že mu přišlo málo lidí, takže nám dá míň, a my budeme mít sotva na benzín. A ještě tam budeme mít třeba blbej zvuk. Myslím, že tohle už mám za sebou. Úplně průkopnicky začínat s druhou kapelou, a snažit se ji držet ekonomicky, to ne, na to nemám.
Já nejsem manažer. Jsem takovej lídr, tak chodí taky o trochu víc lidí, než kdyby tam kluci hráli sami. Po tom Sahulovi to byla navíc taková nutnost a teď máme nový písně. Budeme točit cédéčko - vyloženě propagační a pro známý, v limitovaný míře. Říkali jsme si, co budeme dělat v lednu, únoru. Sestry nehrajou, tak si natočíme placičku. Skládáme a jezdíme do studia k Michalovi Šenbauerovi z Českýho srdce, kterej s náma taky hrál. Tam jsme dělali i Jevany. Je to takový kamarádský a na volno. Není to tak, že bychom nastoupili do studia na měsíc, ale natáčíme ve volnejch chvílích, jak kdo má čas.
Jak si jevanští oblíbili stejnojmenné album Tří sester - Jevany?
Myslím, že ti, co chodí do hospody, album znaj a určitě slyšeli, určitě i nějaká omladina taky tu a tam. Ale, že by se z toho stala hymna, to ne. Naopak jsme dělali hymnu pro HC Litoměřice, protože Synové výčepu jsou z Litoměřic. Skládal to Rosťa jakožto litoměřickej občan a ten říkal, že s tím získal tím velkou slávu. I babičky, který neposlouchaj tuhle muziku, říkaly: „Ježíš Rostíku, my jsme nevěděly, že ty skládáš, že jsi dělal tu krásnou hymnu.“. Tam tím všichni žijou, protože se dostali do první ligy. Tak je to pro Litoměřice strašnej úspěch.
Jak se vám líbí v Brně?
Dnes jsem přijel na skok a jedeme zase zpátky. Už tady dlouho nehráváme, hrávali jsme na Musilce a několikrát místo toho bylo Veveří, což je docela dobrá náhrada, ale je tam blbej přístup. Když tam přijdou lidi a my tam přijedeme pozdě, tak není kudy projet, tak nás Tranzit přiveze co nejblíž k pódiu a my vyběhnem. Jinak je to tam dobrý.
Můžeme se těšit na nějaké nové počiny?
Já myslím, že snad ještě něco vytvoříme. Synové výčepu budou jediná novinka s novým albem, Tři sestry mají relativně novou desku z loňska. V létě nebo spíš na podzim bude záznam z 25letého koncertu s orchestrem. Budeme hrát dál koncerty - jako tradiční turné. Minulý rok byl 25. - rok oslav, tak byl náročnej. A teď bude takovej standardní, udržovací.
Těch 25 let je nějaký mezník, nebo se jede stejně dál?
Myslím, že mezník není. Že by byl 26. rok nějakej jinej, zatím se nic takovýho nechystá. Těšíme se na léto, protože bude hezky. Teď je to takový chcíplý a na hovno, blbý období.
text a foto Marián K., brnovinky
{linkr:related;keywords:kniha;limit:5;title:%C3%84%C2%8Dt%C3%84%C2%9Bte+tak%C3%83%C2%A9%3A}