Jaká byla 80. léta umělců v Brně? Bohuslava Olešová vzpomíná
- Podrobnosti
- Kategorie: umění a výstavy Brno
- Zobrazeno: 5123
"Ptáci tam mohli, žáby tam mohly a já jsem tam nemohla."
"Šlo o velice zajímavou a úplně jinou dobu, než je tahle současná.", vzpomíná brněnská malířka Bohuslava Olešová na minulý režim. "Ptáci tam mohli, žáby tam mohly a já jsem tam nemohla.", pokračuje, když se bavíme o zahraničí. Kdysi totiž žila u hranic s Polskem. Brnovinky se abstraktní umělkyně ptaly, jaké možnosti měli umělci před sametovou revolucí v Brně. Bohuslava Olešová se svojí tvorbou také prezentuje na výstavě Brněnská osmdesátá na hradě Špilberk.
čtěte také Nemáte "povolovačku"? Nehrajete. Výstava brněnská osmdesátá připomíná dobu minulou
"Do hodiny jsem výstavu musela sundat."
Jak si vzpomínáte na dobu minulou?
Začátek 80. let jsem strávila v Českém Těšíně. Pracovala jsem v kulturním středisku a založila tam dvě výstavní síně. Nebylo to v mé pracovní náplni a byly s tím problémy. Navíc nebyly žádné peníze a vše se dělalo na koleně. Byla to doba, kdy v Praze a Bratislavě špičkoví výtvarníci nesměli vystavovat. Začala jsem těmto lidem umožňovat výstavy jejich děl. Do Českého Těšína pak začala jezdit celá republika.
"Každý každému pomáhal."
Jednou jsem dělala výstavu známé fotografky. Mezi fotografiemi byly Pompeje. Do hodiny jsem výstavu musela sundat. Neslučovalo se to s předvolební agitací. Zákazy byly pořád. Na základě toho jsem pak musela z kulturního střediska odejít. Stávalo se, že měli na výstavu přijet i výtvarníci z Bratislavy. V době vernisáže je však zavřeli. Každý každému pomáhal. Nikdo absolutně nemyslel na peníze. Dnes je každý sebestředný a myslí hlavně na svoji slávu a peníze. Bylo to tenkrát o něčem jiném. Do Českého Těšína jezdilo na výstavy i hodně umělců z Brna. Když jsem se do Brna přestěhovala, většinu umělců jsem znala.
"Nikdo absolutně nemyslel na peníze."
V Brně jsem pracovala v kulturním středisku na Šelepově ulici. Tenkrát se to nazývalo OKVS. Vznikl tam ochotnický kroužek s Janem Antonínem Pitínským a alternativní a hudební scény. Na oficiální akce se musely dávat takzvané povolovačky. Já jsem měla na starost 12 amatérských hudebních skupin. Když přijela americká skupina, udělali jsme povolovačku na naši skupinu. Byly to šílené situace. Myslím si, že v té době se lidé naučili být hodně kreativní. Člověk si musel vymýšlet, aby se odehrálo nějaké divadlo.
"Byly to šílené situace."
Pak jsem pracovala na Semilasse. Každé ráno se ozývalo „Holky, průser!“, protože se zase něco stalo. Všichni byli ochotni dělat všechno pro danou věc. Brno bylo velmi silné v hudební a divadelní scéně. V 80. letech jsme na Tomešově ulici v Brně založili v suterénu výstavní síň s názvem Ateliér. Tam se dělala každý měsíc neoficiální výstava. Bylo to čistě na pozvání. Veřejnost o tom oficiálně nevěděla. Proběhlo tam asi 30 výstav. Po revoluci na tom místě vznikla Galerie Aspekt a poté Galerie ARS. Celou dobu se pohybuji v tom, že dělám lidem výstavy.
Jak vzpomínáte na Galerii Drogerie zlevněného zboží?
Bylo to taková malá drogerie. Osobně jsem tam neměla výstavu, ale byla jsem tam na každé vernisáži. Probíhalo tam setkávání umělců.
""Každé ráno se ozývalo „Holky, průser!“.
Setkávala jste se s ostatními umělci také v Kamenné kolonii?
Protože jsem přijela ze severu, měla jsem tam známého jen Laca Garaje a Anku Gálovou. Chodívala jsem tam za nimi na různé akce, které jsme ani moc nedokumentovali. I když jsme to někdy vyfotili, tak už jsme neměli peníze na fotky.
Měla jste v 80. letech nějaký umělecký vzor?
Znala jsem celou československou scénu, ale ne materiály světových výtvarníků té doby. Jednou jsem měla výstavu takových probitých obrazů. Přišel na ni pan Zikmund a řekl: „To je Fontana.“ /Lucio Fontana - pozn. redakce/. Já jsem ho vůbec neznala. Bylo to takové zajímavé. Líbil se mi například Jes Klein a Václav Boštík. Absolutní vzor jsem neměla. Každý má jinou svoji energii. Člověk musí dělat ze sebe, pak může dělat podle trendu. Navíc je ve všem ovlivňován. Říkala jsem si, že nebudu brát v úvahu sdělovací prostředky. Najednou se ale člověk přistihne, že ač chce nebo ne, tak to vezme v potaz a za své. Vlivy na mě působí ze všech stran, ale konkrétní, kterých bych si byla vědoma, ne.
"Teď je dravá doba a jen mamon peněz."
Jaký to byl pocit, když jste poprvé mohla vystavovat svá díla po roce 1989 bez nějakých omezení?
Bylo to takové otevření světu. Hned jsme jeli do Paříže na výstavu. Svět byl hladový, jaké umění je u nás. Je úžasné, že člověk může cestovat. Žila jsem vedle řeky, která tvořila hranice mezi Českem a Polskem a zažila jsem tam stanné právo, kdy rodiny nemohly přes řeku k sobě. Ptáci tam mohli, žáby tam mohly a já jsem tam nemohla. Bylo to jako v nějaké zlé pohádce. Teď, když jedu někam do zahraničí a nemusí mě svlékat do naha, tak jsem neuvěřitelně šťastná a pořád si to užívám. Rozhodla jsem se také, že půjdu na volnou nohu. Zpočátku to bylo samozřejmě takové příznivější všemu. Byly i zakázky. Teď je dravá doba a jen mamon peněz, tak už je to problematičtější.
Scházíte se ještě pravidelně s umělci 80. let?
Každý už je někde rozptýlený, tak už se moc nescházíme. Občas se potkáme na vernisážích. V té době jsme se scházeli také kvůli tomu, abychom ukázali jakýsi protest. Kdysi přijeli všichni na vernisáž, aby se setkali. Teď je to jakoby lhostejné, na jiné bázi než to bylo dříve.
"Já jsem nejprve psala."
Připravujete s ostatními umělci nějaký doprovodný program v rámci výstavy Brněnská osmdesátá?
Já ne, ale určitě tam nějaký program je.
Chodí za vámi někdo z mladších pro inspiraci?
Vzácně akorát přijde nějaký profesor se studenty a já jim o tom povykládám. Zajímají mě teď poslední vědecké objevy a kosmos.
Sledujete i poznatky NASA?
Ano, jasně. V Akademii věd byl den otevřených dveří. Když člověk procházel jednotlivými pracovišti, tak na obrazovkách byly podobné obrazy jako tvořím já. Zajímá mě urychlovač, nanotechnologie a podobné věci.
Podle čeho volíte barevnost obrazů?
Původně to bylo vždycky tak, že jsem neměla peníze a vše se dělalo většinou zadarmo. Když mi zůstala třeba oranžová barva, tak jsem malovala oranžové obrazy. Teď je to v podstatě jako symbolika. Bílá barva je symbolika nekonečna světla. Například, zboří se dům, není, a je světlo. Totální rozklad všeho je ve světlo. Modrá je zase nekonečno. Oranžová barva je poznání. Žlutá je energie slunce. V mých kresbách je záznam existence člověka. Jak člověk žije, tak v něm všechno zůstává. Udělám pět, šest obrazů a nechám to jako záznam z předešlého prožitku v životě.
"Zajímají mě teď vědecké objevy a kosmos."
Vybavujete si nějaké své první dílo, které vás potěšilo?
Já jsem nejprve psala. Bylo mi řečeno, že nemám psát a tak jsem začala tvořit ilustrace. Dělala jsem také věci z hlíny. První jsem udělala příšerné obrazy bez rukou a nohou, samé vnitřnosti. Byly to realistické a děsivé věci. S nedělními malíři jsem chodila do plenéru do Beskyd. Začínala jsem s krajinou, poté přešla na akty. Pak na surrealismus. Měla jsem mnoho přehršlé energie, takzvaný výtvarný průjem. Musela jsem tu energii ze sebe dostat.
Věnoval se někdo z vaší rodiny umění?
Moje maminka byla amatérská švadlena, ale výborná návrhářka. Otec amatérsky pěstoval květiny. Takže něco z toho ve mně je. Měla jsem dva strýčky a oba dva malovali.
Plánujete teď něco do budoucna?
Já jak něco plánuji, tak to nikdy nedopadne. Mělo by se ale myslet pozitivně. Chtěla jsem mít nějakou velkou výstavu a také si udělat větší katalog prací.
text Síma, foto Marián K., brnovinky
Jaká byla 80. léta umělců v Brně? Bohuslava Olešová vzpomíná
Kategorie: umění a výstavy Brno Zobrazeno: 5123
"Ptáci tam mohli, žáby tam mohly a já jsem tam nemohla."
"Šlo o velice zajímavou a úplně jinou dobu, než je tahle současná.", vzpomíná brněnská malířka Bohuslava Olešová na minulý režim. "Ptáci tam mohli, žáby tam mohly a já jsem tam nemohla.", pokračuje, když se bavíme o zahraničí. Kdysi totiž žila u hranic s Polskem. Brnovinky se abstraktní umělkyně ptaly, jaké možnosti měli umělci před sametovou revolucí v Brně. Bohuslava Olešová se svojí tvorbou také prezentuje na výstavě Brněnská osmdesátá na hradě Špilberk.
čtěte také Nemáte "povolovačku"? Nehrajete. Výstava brněnská osmdesátá připomíná dobu minulou
"Do hodiny jsem výstavu musela sundat."
Jak si vzpomínáte na dobu minulou?
Začátek 80. let jsem strávila v Českém Těšíně. Pracovala jsem v kulturním středisku a založila tam dvě výstavní síně. Nebylo to v mé pracovní náplni a byly s tím problémy. Navíc nebyly žádné peníze a vše se dělalo na koleně. Byla to doba, kdy v Praze a Bratislavě špičkoví výtvarníci nesměli vystavovat. Začala jsem těmto lidem umožňovat výstavy jejich děl. Do Českého Těšína pak začala jezdit celá republika.
"Každý každému pomáhal."
Jednou jsem dělala výstavu známé fotografky. Mezi fotografiemi byly Pompeje. Do hodiny jsem výstavu musela sundat. Neslučovalo se to s předvolební agitací. Zákazy byly pořád. Na základě toho jsem pak musela z kulturního střediska odejít. Stávalo se, že měli na výstavu přijet i výtvarníci z Bratislavy. V době vernisáže je však zavřeli. Každý každému pomáhal. Nikdo absolutně nemyslel na peníze. Dnes je každý sebestředný a myslí hlavně na svoji slávu a peníze. Bylo to tenkrát o něčem jiném. Do Českého Těšína jezdilo na výstavy i hodně umělců z Brna. Když jsem se do Brna přestěhovala, většinu umělců jsem znala.
"Nikdo absolutně nemyslel na peníze."
V Brně jsem pracovala v kulturním středisku na Šelepově ulici. Tenkrát se to nazývalo OKVS. Vznikl tam ochotnický kroužek s Janem Antonínem Pitínským a alternativní a hudební scény. Na oficiální akce se musely dávat takzvané povolovačky. Já jsem měla na starost 12 amatérských hudebních skupin. Když přijela americká skupina, udělali jsme povolovačku na naši skupinu. Byly to šílené situace. Myslím si, že v té době se lidé naučili být hodně kreativní. Člověk si musel vymýšlet, aby se odehrálo nějaké divadlo.
"Byly to šílené situace."
Pak jsem pracovala na Semilasse. Každé ráno se ozývalo „Holky, průser!“, protože se zase něco stalo. Všichni byli ochotni dělat všechno pro danou věc. Brno bylo velmi silné v hudební a divadelní scéně. V 80. letech jsme na Tomešově ulici v Brně založili v suterénu výstavní síň s názvem Ateliér. Tam se dělala každý měsíc neoficiální výstava. Bylo to čistě na pozvání. Veřejnost o tom oficiálně nevěděla. Proběhlo tam asi 30 výstav. Po revoluci na tom místě vznikla Galerie Aspekt a poté Galerie ARS. Celou dobu se pohybuji v tom, že dělám lidem výstavy.
Jak vzpomínáte na Galerii Drogerie zlevněného zboží?
Bylo to taková malá drogerie. Osobně jsem tam neměla výstavu, ale byla jsem tam na každé vernisáži. Probíhalo tam setkávání umělců.
""Každé ráno se ozývalo „Holky, průser!“.
Setkávala jste se s ostatními umělci také v Kamenné kolonii?
Protože jsem přijela ze severu, měla jsem tam známého jen Laca Garaje a Anku Gálovou. Chodívala jsem tam za nimi na různé akce, které jsme ani moc nedokumentovali. I když jsme to někdy vyfotili, tak už jsme neměli peníze na fotky.
Měla jste v 80. letech nějaký umělecký vzor?
Znala jsem celou československou scénu, ale ne materiály světových výtvarníků té doby. Jednou jsem měla výstavu takových probitých obrazů. Přišel na ni pan Zikmund a řekl: „To je Fontana.“ /Lucio Fontana - pozn. redakce/. Já jsem ho vůbec neznala. Bylo to takové zajímavé. Líbil se mi například Jes Klein a Václav Boštík. Absolutní vzor jsem neměla. Každý má jinou svoji energii. Člověk musí dělat ze sebe, pak může dělat podle trendu. Navíc je ve všem ovlivňován. Říkala jsem si, že nebudu brát v úvahu sdělovací prostředky. Najednou se ale člověk přistihne, že ač chce nebo ne, tak to vezme v potaz a za své. Vlivy na mě působí ze všech stran, ale konkrétní, kterých bych si byla vědoma, ne.
"Teď je dravá doba a jen mamon peněz."
Jaký to byl pocit, když jste poprvé mohla vystavovat svá díla po roce 1989 bez nějakých omezení?
Bylo to takové otevření světu. Hned jsme jeli do Paříže na výstavu. Svět byl hladový, jaké umění je u nás. Je úžasné, že člověk může cestovat. Žila jsem vedle řeky, která tvořila hranice mezi Českem a Polskem a zažila jsem tam stanné právo, kdy rodiny nemohly přes řeku k sobě. Ptáci tam mohli, žáby tam mohly a já jsem tam nemohla. Bylo to jako v nějaké zlé pohádce. Teď, když jedu někam do zahraničí a nemusí mě svlékat do naha, tak jsem neuvěřitelně šťastná a pořád si to užívám. Rozhodla jsem se také, že půjdu na volnou nohu. Zpočátku to bylo samozřejmě takové příznivější všemu. Byly i zakázky. Teď je dravá doba a jen mamon peněz, tak už je to problematičtější.
Scházíte se ještě pravidelně s umělci 80. let?
Každý už je někde rozptýlený, tak už se moc nescházíme. Občas se potkáme na vernisážích. V té době jsme se scházeli také kvůli tomu, abychom ukázali jakýsi protest. Kdysi přijeli všichni na vernisáž, aby se setkali. Teď je to jakoby lhostejné, na jiné bázi než to bylo dříve.
"Já jsem nejprve psala."
Připravujete s ostatními umělci nějaký doprovodný program v rámci výstavy Brněnská osmdesátá?
Já ne, ale určitě tam nějaký program je.
Chodí za vámi někdo z mladších pro inspiraci?
Vzácně akorát přijde nějaký profesor se studenty a já jim o tom povykládám. Zajímají mě teď poslední vědecké objevy a kosmos.
Sledujete i poznatky NASA?
Ano, jasně. V Akademii věd byl den otevřených dveří. Když člověk procházel jednotlivými pracovišti, tak na obrazovkách byly podobné obrazy jako tvořím já. Zajímá mě urychlovač, nanotechnologie a podobné věci.
Podle čeho volíte barevnost obrazů?
Původně to bylo vždycky tak, že jsem neměla peníze a vše se dělalo většinou zadarmo. Když mi zůstala třeba oranžová barva, tak jsem malovala oranžové obrazy. Teď je to v podstatě jako symbolika. Bílá barva je symbolika nekonečna světla. Například, zboří se dům, není, a je světlo. Totální rozklad všeho je ve světlo. Modrá je zase nekonečno. Oranžová barva je poznání. Žlutá je energie slunce. V mých kresbách je záznam existence člověka. Jak člověk žije, tak v něm všechno zůstává. Udělám pět, šest obrazů a nechám to jako záznam z předešlého prožitku v životě.
"Zajímají mě teď vědecké objevy a kosmos."
Vybavujete si nějaké své první dílo, které vás potěšilo?
Já jsem nejprve psala. Bylo mi řečeno, že nemám psát a tak jsem začala tvořit ilustrace. Dělala jsem také věci z hlíny. První jsem udělala příšerné obrazy bez rukou a nohou, samé vnitřnosti. Byly to realistické a děsivé věci. S nedělními malíři jsem chodila do plenéru do Beskyd. Začínala jsem s krajinou, poté přešla na akty. Pak na surrealismus. Měla jsem mnoho přehršlé energie, takzvaný výtvarný průjem. Musela jsem tu energii ze sebe dostat.
Věnoval se někdo z vaší rodiny umění?
Moje maminka byla amatérská švadlena, ale výborná návrhářka. Otec amatérsky pěstoval květiny. Takže něco z toho ve mně je. Měla jsem dva strýčky a oba dva malovali.
Plánujete teď něco do budoucna?
Já jak něco plánuji, tak to nikdy nedopadne. Mělo by se ale myslet pozitivně. Chtěla jsem mít nějakou velkou výstavu a také si udělat větší katalog prací.
text Síma, foto Marián K., brnovinky