Pavel Kosatík představil v Brně Bankéře a manželky prezidentů
- Podrobnosti
- Kategorie: umění a výstavy Brno
- Zobrazeno: 3879
Pavel Kosatík vypráví o tom, jak psal knihy.
Do brněnského knihkupectví Barvič a Novotný zavítal 6. května spisovatel a publicista Pavel Kosatík. Během besedy představil svoji novou knihu Bankéř první republiky a bestseller Manželky prezidentů. Po zhruba hodinové besedě následovala tradiční autogramiáda. Brnovinky autorovi položily několik otázek.
Co Vás motivovalo k napsání knihy o životě bankéře Jaroslava Preisse?
Barvič a Novotný pořádá další autogramiádu.
Knížka vznikla již v první polovině 90. let. Bylo to v trošku zvláštní době, kdy ještě trvala popřevratová euforie z ekonomů, prognostiků. Souviselo to s atmosférou, která byla okolo Klausovy vlády. Euforie panovala i okolo bank. Krachy bank a skandály s tím spojené přišly až potom. Strašně mě zajímalo, jak vlastně možná nejbohatší Čech první republiky zacházel s penězi. Jeho příjmy byly neomezené. Jejich výši určoval on sám. Byl vlivným člověkem v ekonomice tehdejší doby. Na začátku 90. let jsem si to tak trošku porovnával s tím, co vznikalo tady. Imponovalo mně na něm, že on to zvládnul a vše většinou ustál. Fascinovalo mě, že byl čestný podnikatel a kladná postava. V historiografii je to dost výjimečné.
Z jakých materiálů jste čerpal? Ptal jste se i pamětníků? Navštívil jste archívy?
Pavel Kosatík - spisovatel, publicista i novinář.
Většinu jsem čerpal z archívů České národní banky, která byla původně Živnostenskou bankou. Preiss byl v podstatě člověk hodně kulturní. Byl to i mecenáš. Kamarádil se se spisovateli a zanechal i literární pozůstalost. Byl mocen slova, žádný suchý ouřada. Jsou po něm i docela pěkné texty. Navíc žil v době, kdy nebyly televize a média. Protože byl pedant a metodik, tak každý den pro svoje podřízené - ostatní ředitele - nechal pečlivě zapisovat, co se ten den dělo. Když dnes vidíte, kolik mu to muselo zabrat času, ale že to stálo za to, tak je to něco neuvěřitelného. Byl to v dobrém slova smyslu pedant, který toho zanechal hodně, což je pro člověka, když to studuje, výhodné.
Ptal jsem se i nějakých lidí, kteří ho zažili, ale na knihu to moc vliv nemělo. Byli to spíše lidi, kteří zažili jeho hodně smutný konec.
Odhalil jste něco nového, co doposud nebylo o Preissovi známo?
Bankéř první republiky Jaroslav Preiss.
Preiss byl ročník 1870 a patřil ještě před první světovou válkou ke generaci vlastenců. Imponovalo mně, že on jako ekonom zjistil, že jen kulturní obrození nestačí. Pochopil, že faktickou moc drží ti, komu patří továrny a že se musí vytvořit kapitál. Z drobného kapitálu živnostníků začal vytvářet velké finanční obnosy, ze kterých začal firmy odkupovat, dosazovat do nich české správní rady a tak dále. Popisuji to jen s ohledem na tu dobu. Preiss byl tím skutečně úspěšný. Vytvořil obrovské průmyslové důlní bankovní impérium. V roce 1938, těsně před Mnichovskou dohodou, to završil tím, že koupil Petschkův palác. Za několik dnů přišel Mnichov a celý majetek zůstal v Sudetech.
Co Vás na životě Preisse zaujalo nejvíce?
Autor diskutuje se čtenáři.
To, že při plném pracovního zápřahu rozuměl ekonomii. Nebyl to člověk zaměřený jen na svůj obor. Byl mecenášem. Pro spoustu umělců byl jeho vkus trochu konzervativnější. Finančně podporoval básníka Jakuba Demla, který je pro mnoho lidí dodnes ultramoderní. Preiss ho měl za mimořádného tvůrce nepřirovnatelného k něčemu dalšímu. I při tom všem zaměstnání byl Preiss múzický člověk.
Jakými slovy byste stručně Preisse charakterizoval?
Čestný člověk, budovatel, vlastenec. Je to kladný vzor. Byl to člověk reálného světa, který nežil ve slovech. Byl to muž činu.
Knize Manželky prezidentů předcházely dvě obdobné Osm žen z Hradu a Devět žen z Hradu. Je nové vydání doplněno o nové poznatky i k již publikovaným manželkám?
Na řadu přicházejí dotazy čtenářů.
Navíc je tam paní Klausová. Některé kapitoly jsou rozšířené. Docela dost místa jsem se snažil přidat Alici Masarykové - dceři Charlottině, protože ona de facto byla tou první dámou za první republiky. Pro mě bylo podstatné to, že jsem se to snažil napsat jinak, než tenkrát. Kniha vyšla tehdy již v 90. letech. Byl jsem fascinován a nadšený tím, že jsem objevil různá fakta. Nyní jsem již těmi fakty tak nadšený nebyl. Teď se mi zdá, že dobrá knížka není ta, která se pyšní zjištěním nebo nálezy v archívu, či tím co autorovi někdo řekl, ale stylem a hlavně tím, co je mezi řádky. Já to do té knížky nenapíšu a vy to tam přesto najdete. To je největší radost autora, když zjistí, že tohle někdy funguje. Já jsem to párkrát předtím zažil a chtěl jsem se o tohle znovu pokusit.
Odkud jste čerpal informace o manželkách prezidentů?
Kristýna Grycová předává autorovi láhev vína.
Bylo to dáno tím, že tam byl dlouhý časový záběr - zhruba 60 let. Prameny byly nejrůznějšího typu. Od literárních činů, písemné korespondence až po tenkrát takzvanou orální historii. Bylo pro mě zajímavé, že jeden den jsem trávil hovory s lidmi, kteří mi přišli zajímaví a druhý den jsem v archívu našel sto let staré deníky. Tehdy o nich nevěděl ani archivář. Práce to byla pestrá, protože dámy jsou každá jiná.
Která z prezidentových žen Vám nejvíce imponovala?
Spisovatel podepisuje čtenářům knihy.
Pro mě je na tom vždy důležité to, jak ta žena zacházela s tím, co měla. To znamená s charakterem vybavení, jak využila svého původu, který ji mohl handicapovat nebo usnadnit roli. Jak člověk prostě zachází s tou daností, kterou má. Často se mi vybaví Magda Lokvencová - Husáková, což vlastně nebyla ani dáma z hradu, protože zemřela dřív, než se Husák stal prezidentem. Byla to velice silná osobnost, dobrá režisérka a vždy jsem si lidsky promýšlel, jak tu jeho strašlivě silnou diktátorskou osobnost ustála a vydržela.
Jaké téma knihy nebo články chystáte do budoucna?
Pavel Kosatík rozdává autogramy.
Dokončuji v časopise Respekt seriál, ve kterém jsou profily Čechů, kteří neměli politickou moc, ale měli vliv. Bude to asi tak ke stovce profilů. Nedávno jsem odevzdal zrovna Milana Kunderu. V časovém vývoji sto let by se tak mělo ukázat, jak lidi, kteří jsou chytří, jsou nebo nejsou ochotni přijímat velkou účast na veřejnosti. To znamená vystoupit ze své odbornosti a dát se něčemu do služeb. Je to tažené asi od roku 1870 od Jaroslava Golla do současnosti. Poslední bude asi Václav Bělohradský. Je to pokus ukázat, jak se lidé, kteří nejsou v politice, ale jsou schopni mít na ni názor a nejsou hloupí, ve veřejném prostoru projeví.
Kde berete inspiraci pro své knihy?
Povídám si s lidma.
Už jste četli Manželky prezidentů nebo Bankéře první republiky?
text Síma, foto Marián K., brnovinky
Pavel Kosatík představil v Brně Bankéře a manželky prezidentů
Kategorie: umění a výstavy Brno Zobrazeno: 3879
Pavel Kosatík vypráví o tom, jak psal knihy.
Do brněnského knihkupectví Barvič a Novotný zavítal 6. května spisovatel a publicista Pavel Kosatík. Během besedy představil svoji novou knihu Bankéř první republiky a bestseller Manželky prezidentů. Po zhruba hodinové besedě následovala tradiční autogramiáda. Brnovinky autorovi položily několik otázek.
Co Vás motivovalo k napsání knihy o životě bankéře Jaroslava Preisse?
Barvič a Novotný pořádá další autogramiádu.
Knížka vznikla již v první polovině 90. let. Bylo to v trošku zvláštní době, kdy ještě trvala popřevratová euforie z ekonomů, prognostiků. Souviselo to s atmosférou, která byla okolo Klausovy vlády. Euforie panovala i okolo bank. Krachy bank a skandály s tím spojené přišly až potom. Strašně mě zajímalo, jak vlastně možná nejbohatší Čech první republiky zacházel s penězi. Jeho příjmy byly neomezené. Jejich výši určoval on sám. Byl vlivným člověkem v ekonomice tehdejší doby. Na začátku 90. let jsem si to tak trošku porovnával s tím, co vznikalo tady. Imponovalo mně na něm, že on to zvládnul a vše většinou ustál. Fascinovalo mě, že byl čestný podnikatel a kladná postava. V historiografii je to dost výjimečné.
Z jakých materiálů jste čerpal? Ptal jste se i pamětníků? Navštívil jste archívy?
Pavel Kosatík - spisovatel, publicista i novinář.
Většinu jsem čerpal z archívů České národní banky, která byla původně Živnostenskou bankou. Preiss byl v podstatě člověk hodně kulturní. Byl to i mecenáš. Kamarádil se se spisovateli a zanechal i literární pozůstalost. Byl mocen slova, žádný suchý ouřada. Jsou po něm i docela pěkné texty. Navíc žil v době, kdy nebyly televize a média. Protože byl pedant a metodik, tak každý den pro svoje podřízené - ostatní ředitele - nechal pečlivě zapisovat, co se ten den dělo. Když dnes vidíte, kolik mu to muselo zabrat času, ale že to stálo za to, tak je to něco neuvěřitelného. Byl to v dobrém slova smyslu pedant, který toho zanechal hodně, což je pro člověka, když to studuje, výhodné.
Ptal jsem se i nějakých lidí, kteří ho zažili, ale na knihu to moc vliv nemělo. Byli to spíše lidi, kteří zažili jeho hodně smutný konec.
Odhalil jste něco nového, co doposud nebylo o Preissovi známo?
Bankéř první republiky Jaroslav Preiss.
Preiss byl ročník 1870 a patřil ještě před první světovou válkou ke generaci vlastenců. Imponovalo mně, že on jako ekonom zjistil, že jen kulturní obrození nestačí. Pochopil, že faktickou moc drží ti, komu patří továrny a že se musí vytvořit kapitál. Z drobného kapitálu živnostníků začal vytvářet velké finanční obnosy, ze kterých začal firmy odkupovat, dosazovat do nich české správní rady a tak dále. Popisuji to jen s ohledem na tu dobu. Preiss byl tím skutečně úspěšný. Vytvořil obrovské průmyslové důlní bankovní impérium. V roce 1938, těsně před Mnichovskou dohodou, to završil tím, že koupil Petschkův palác. Za několik dnů přišel Mnichov a celý majetek zůstal v Sudetech.
Co Vás na životě Preisse zaujalo nejvíce?
Autor diskutuje se čtenáři.
To, že při plném pracovního zápřahu rozuměl ekonomii. Nebyl to člověk zaměřený jen na svůj obor. Byl mecenášem. Pro spoustu umělců byl jeho vkus trochu konzervativnější. Finančně podporoval básníka Jakuba Demla, který je pro mnoho lidí dodnes ultramoderní. Preiss ho měl za mimořádného tvůrce nepřirovnatelného k něčemu dalšímu. I při tom všem zaměstnání byl Preiss múzický člověk.
Jakými slovy byste stručně Preisse charakterizoval?
Čestný člověk, budovatel, vlastenec. Je to kladný vzor. Byl to člověk reálného světa, který nežil ve slovech. Byl to muž činu.
Knize Manželky prezidentů předcházely dvě obdobné Osm žen z Hradu a Devět žen z Hradu. Je nové vydání doplněno o nové poznatky i k již publikovaným manželkám?
Na řadu přicházejí dotazy čtenářů.
Navíc je tam paní Klausová. Některé kapitoly jsou rozšířené. Docela dost místa jsem se snažil přidat Alici Masarykové - dceři Charlottině, protože ona de facto byla tou první dámou za první republiky. Pro mě bylo podstatné to, že jsem se to snažil napsat jinak, než tenkrát. Kniha vyšla tehdy již v 90. letech. Byl jsem fascinován a nadšený tím, že jsem objevil různá fakta. Nyní jsem již těmi fakty tak nadšený nebyl. Teď se mi zdá, že dobrá knížka není ta, která se pyšní zjištěním nebo nálezy v archívu, či tím co autorovi někdo řekl, ale stylem a hlavně tím, co je mezi řádky. Já to do té knížky nenapíšu a vy to tam přesto najdete. To je největší radost autora, když zjistí, že tohle někdy funguje. Já jsem to párkrát předtím zažil a chtěl jsem se o tohle znovu pokusit.
Odkud jste čerpal informace o manželkách prezidentů?
Kristýna Grycová předává autorovi láhev vína.
Bylo to dáno tím, že tam byl dlouhý časový záběr - zhruba 60 let. Prameny byly nejrůznějšího typu. Od literárních činů, písemné korespondence až po tenkrát takzvanou orální historii. Bylo pro mě zajímavé, že jeden den jsem trávil hovory s lidmi, kteří mi přišli zajímaví a druhý den jsem v archívu našel sto let staré deníky. Tehdy o nich nevěděl ani archivář. Práce to byla pestrá, protože dámy jsou každá jiná.
Která z prezidentových žen Vám nejvíce imponovala?
Spisovatel podepisuje čtenářům knihy.
Pro mě je na tom vždy důležité to, jak ta žena zacházela s tím, co měla. To znamená s charakterem vybavení, jak využila svého původu, který ji mohl handicapovat nebo usnadnit roli. Jak člověk prostě zachází s tou daností, kterou má. Často se mi vybaví Magda Lokvencová - Husáková, což vlastně nebyla ani dáma z hradu, protože zemřela dřív, než se Husák stal prezidentem. Byla to velice silná osobnost, dobrá režisérka a vždy jsem si lidsky promýšlel, jak tu jeho strašlivě silnou diktátorskou osobnost ustála a vydržela.
Jaké téma knihy nebo články chystáte do budoucna?
Pavel Kosatík rozdává autogramy.
Dokončuji v časopise Respekt seriál, ve kterém jsou profily Čechů, kteří neměli politickou moc, ale měli vliv. Bude to asi tak ke stovce profilů. Nedávno jsem odevzdal zrovna Milana Kunderu. V časovém vývoji sto let by se tak mělo ukázat, jak lidi, kteří jsou chytří, jsou nebo nejsou ochotni přijímat velkou účast na veřejnosti. To znamená vystoupit ze své odbornosti a dát se něčemu do služeb. Je to tažené asi od roku 1870 od Jaroslava Golla do současnosti. Poslední bude asi Václav Bělohradský. Je to pokus ukázat, jak se lidé, kteří nejsou v politice, ale jsou schopni mít na ni názor a nejsou hloupí, ve veřejném prostoru projeví.
Kde berete inspiraci pro své knihy?
Povídám si s lidma.
Už jste četli Manželky prezidentů nebo Bankéře první republiky?
text Síma, foto Marián K., brnovinky