Tak blízko, tak daleko - fotograf Jindřich Štreit v Čečně
- Podrobnosti
- Kategorie: umění a výstavy Brno
- Zobrazeno: 4441
Tak blízko, tak daleko - fotograf Jindřich Štreit v Čečně
„Kdyby mi někdo před roky řekl, že v roce 2009 tady budu mít Cestovatelskou arabsko-indickou restauraci a v ní bude vystavovat Doc. Mgr. Jindřich Štreit, řekl bych mu, že hodně pil a ať se z toho jde vyspat. A je to tady!“, zvolává majitel restaurace Jiří Tashi Vondráček.
Vystavovaná kolekce fotografií Jindřicha Štreita nese název Tak blízko, tak daleko a ke shlédnutí je do konce října v již jmenované Cestovatelské restauraci v Brně. Vernisáže se zúčastňuje také Martin Zavazal z Charity České republiky, která má spoustu humanitárních projektů po celém světě a jednou ze zemí je i Čečensko.
Po pár úvodních slovech předává majitel restaurace slovo Jindřichu Štreitovi.
Dokumentarista v úvodu předesílá, že není cestovatel, ale fotograf, který jezdí hodně do zahraničí. „Jsem fotograf lidských duší a lidských osudů“, říká. Na pozvání, v té době ještě České katolické charity, Štreit odjel v roce 2003 do Čečny a Ingušska, aby zachytil život a aktivity České charity. Ta měla na starost asi tisíc čečenských dětí. „Když jsem viděl celou práci charity, tak mohu říci, že jsem byl nesmírně hrdý na to, že jsem Čech“ jsou další slova Štreita.
V táborech žil fotograf asi měsíc a měl možnost podrobně poznat tamější způsob života. „Nebylo to jednoduché. Musel jsem dodržovat různé předpisy, abych tam přežil. Nesměl jsem odejít bez doprovodu jednoho až tří lidí, kteří mě hlídali se samopaly. Na denním pořádku bylo unášení lidí, přepadávalo se a šlo i o život, pokud někdo nedodržoval stanovená pravidla.“ Štreit podotýká, že kdyby jel bez zázemí Charity, nebylo by možné takový soubor fotografií vytvořit. Nedostal by se do tábora, který byl hlídán. Charita mu vytvořila podmínky pro dokumentování.
Štreit vydal i knihu, která nese stejný název jako vystavovaná kolekce - Tak blízko, tak daleko. A co tento název znamená? Dokumentarista popisuje, že stanové tábory byly na hranici mezi Čečnou a Ingušskem a jednou k večeru s ostatními slyšel ostrou střelbu z tanku. Čečenci, kteří byli v azylu v Ingušsku, vyběhli ze stanů a viděli, jak se na čečenské straně válčí. Nemohli však jít přes hranice na pomoc.
Fotograf se dostal i do města Groznyj, kde navštívil v ruinách vznikající školky. U domorodců fotografoval jejich obyčejný život a také život táborů. Zaujalo jej, že lidé chodili velmi čistí i na tak těžké podmínky. Byli velmi pohostinní a rozdělili se i s tím málem, které měli k dispozici. Celá oblast je muslimská a tím jsou dána nekompromisní pravidla. „Nikdy jsem tam nepotkal člověka, který by nebyl střízlivý a všichni se poctivě modlili a dodržovali pravidla.“, podotkl Štreit. Fotografování žen v muslimské zemi byl velký problém. Stálo ho to hodně přesvědčování a ubezpečování. Vzpomíná také na to, že i přes stálou zlou situaci tam byli muži, kteří se starali, aby děti měli svůj taneční nebo pěvecký soubor.
Štreit fotografoval také na muslimském pohřbu a zúčastnil se i noční modlitby - slavnosti za zemřelého. „Celou noc muži tancovali neuvěřitelné tance až do padnutí.“, sdělil. Dokumentarista podotýká, že pokud život přinese jakoukoliv tragickou situaci a je ta situace přirozená, má právo být nafotografována, jako svědectví nějaké události. „Otázkou je, jestli má být zveřejněna. Zveřejnění může napomoci třeba uspíšení války“, pokračuje fotograf.
Všechny vystavované fotografie vznikly analogovou technikou. Dovídáme se, jak v takových podmínkách probíhá zpracování filmů. Štreit fotografie vozí na zpracování domů. V Čečně nafotil asi 200 filmů. Problém byl, jak je dovézt zpět do České republiky. Situace se ještě zkomplikovala tím, že odlet byl z letiště, které bylo ostře sledované ruskými vojáky. Dokumentarista nakonec odletěl bez filmů. Asi za 14 dni pracovníci Charity filmy dovezli do České republiky. „Trnul jsem, zda měsíc fotografické práce nepřijde nazmar, nechtěl jsem riskovat, aby mi filmy na letišti zabavili“, sděluje fotograf.
Ještě jedna složitá situace se přihodila, když musel spolu s pracovníkem charity Martinem Zavazalem přepravit velkou sumu finančních prostředků do postižených zemí. Přes banku to bylo složité a dosti nejisté, zda peníze dorazí na správné místo. Hotovost tak vezli rozdělenu a ukrytu na různých místech u sebe. Situace byla o to riskantnější, když v Moskvě při čekání na letadlo museli strávit dva dny. „Byl to velký risk, zda peníze i sebe dovezeme.“, vzpomíná Štreit.
Vernisáž dokumentarista ukončuje pozvánkou na jeho velkou výstavu zhruba od poloviny listopadu v divadle Husa na provázku. Budou v něm vyklizeny všechny prostory včetně kanceláří, ředitelen, chodby, sklepů a všude budou viset fotografie. Herci budou diváky speciálně provázet po divadle. Plánovaná výstava potrvá do konce roku 2009. Ke shlédnutí bude několik realizovaných projektů fotografa a nebudou chybět ani čečenské fotky - tentokrát v rozměrech 1 x 1,5 metru.
Láká vás tato výstava? Máte rádi fotografickou tvorbu Jindřicha Štreita?
text Síma, foto Marián K.
Tak blízko, tak daleko - fotograf Jindřich Štreit v Čečně
Kategorie: umění a výstavy Brno Zobrazeno: 4441
Tak blízko, tak daleko - fotograf Jindřich Štreit v Čečně
„Kdyby mi někdo před roky řekl, že v roce 2009 tady budu mít Cestovatelskou arabsko-indickou restauraci a v ní bude vystavovat Doc. Mgr. Jindřich Štreit, řekl bych mu, že hodně pil a ať se z toho jde vyspat. A je to tady!“, zvolává majitel restaurace Jiří Tashi Vondráček.
Vystavovaná kolekce fotografií Jindřicha Štreita nese název Tak blízko, tak daleko a ke shlédnutí je do konce října v již jmenované Cestovatelské restauraci v Brně. Vernisáže se zúčastňuje také Martin Zavazal z Charity České republiky, která má spoustu humanitárních projektů po celém světě a jednou ze zemí je i Čečensko.
Po pár úvodních slovech předává majitel restaurace slovo Jindřichu Štreitovi.
Dokumentarista v úvodu předesílá, že není cestovatel, ale fotograf, který jezdí hodně do zahraničí. „Jsem fotograf lidských duší a lidských osudů“, říká. Na pozvání, v té době ještě České katolické charity, Štreit odjel v roce 2003 do Čečny a Ingušska, aby zachytil život a aktivity České charity. Ta měla na starost asi tisíc čečenských dětí. „Když jsem viděl celou práci charity, tak mohu říci, že jsem byl nesmírně hrdý na to, že jsem Čech“ jsou další slova Štreita.
V táborech žil fotograf asi měsíc a měl možnost podrobně poznat tamější způsob života. „Nebylo to jednoduché. Musel jsem dodržovat různé předpisy, abych tam přežil. Nesměl jsem odejít bez doprovodu jednoho až tří lidí, kteří mě hlídali se samopaly. Na denním pořádku bylo unášení lidí, přepadávalo se a šlo i o život, pokud někdo nedodržoval stanovená pravidla.“ Štreit podotýká, že kdyby jel bez zázemí Charity, nebylo by možné takový soubor fotografií vytvořit. Nedostal by se do tábora, který byl hlídán. Charita mu vytvořila podmínky pro dokumentování.
Štreit vydal i knihu, která nese stejný název jako vystavovaná kolekce - Tak blízko, tak daleko. A co tento název znamená? Dokumentarista popisuje, že stanové tábory byly na hranici mezi Čečnou a Ingušskem a jednou k večeru s ostatními slyšel ostrou střelbu z tanku. Čečenci, kteří byli v azylu v Ingušsku, vyběhli ze stanů a viděli, jak se na čečenské straně válčí. Nemohli však jít přes hranice na pomoc.
Fotograf se dostal i do města Groznyj, kde navštívil v ruinách vznikající školky. U domorodců fotografoval jejich obyčejný život a také život táborů. Zaujalo jej, že lidé chodili velmi čistí i na tak těžké podmínky. Byli velmi pohostinní a rozdělili se i s tím málem, které měli k dispozici. Celá oblast je muslimská a tím jsou dána nekompromisní pravidla. „Nikdy jsem tam nepotkal člověka, který by nebyl střízlivý a všichni se poctivě modlili a dodržovali pravidla.“, podotkl Štreit. Fotografování žen v muslimské zemi byl velký problém. Stálo ho to hodně přesvědčování a ubezpečování. Vzpomíná také na to, že i přes stálou zlou situaci tam byli muži, kteří se starali, aby děti měli svůj taneční nebo pěvecký soubor.
Štreit fotografoval také na muslimském pohřbu a zúčastnil se i noční modlitby - slavnosti za zemřelého. „Celou noc muži tancovali neuvěřitelné tance až do padnutí.“, sdělil. Dokumentarista podotýká, že pokud život přinese jakoukoliv tragickou situaci a je ta situace přirozená, má právo být nafotografována, jako svědectví nějaké události. „Otázkou je, jestli má být zveřejněna. Zveřejnění může napomoci třeba uspíšení války“, pokračuje fotograf.
Všechny vystavované fotografie vznikly analogovou technikou. Dovídáme se, jak v takových podmínkách probíhá zpracování filmů. Štreit fotografie vozí na zpracování domů. V Čečně nafotil asi 200 filmů. Problém byl, jak je dovézt zpět do České republiky. Situace se ještě zkomplikovala tím, že odlet byl z letiště, které bylo ostře sledované ruskými vojáky. Dokumentarista nakonec odletěl bez filmů. Asi za 14 dni pracovníci Charity filmy dovezli do České republiky. „Trnul jsem, zda měsíc fotografické práce nepřijde nazmar, nechtěl jsem riskovat, aby mi filmy na letišti zabavili“, sděluje fotograf.
Ještě jedna složitá situace se přihodila, když musel spolu s pracovníkem charity Martinem Zavazalem přepravit velkou sumu finančních prostředků do postižených zemí. Přes banku to bylo složité a dosti nejisté, zda peníze dorazí na správné místo. Hotovost tak vezli rozdělenu a ukrytu na různých místech u sebe. Situace byla o to riskantnější, když v Moskvě při čekání na letadlo museli strávit dva dny. „Byl to velký risk, zda peníze i sebe dovezeme.“, vzpomíná Štreit.
Vernisáž dokumentarista ukončuje pozvánkou na jeho velkou výstavu zhruba od poloviny listopadu v divadle Husa na provázku. Budou v něm vyklizeny všechny prostory včetně kanceláří, ředitelen, chodby, sklepů a všude budou viset fotografie. Herci budou diváky speciálně provázet po divadle. Plánovaná výstava potrvá do konce roku 2009. Ke shlédnutí bude několik realizovaných projektů fotografa a nebudou chybět ani čečenské fotky - tentokrát v rozměrech 1 x 1,5 metru.
Láká vás tato výstava? Máte rádi fotografickou tvorbu Jindřicha Štreita?
text Síma, foto Marián K.