Maroko na Kraví Hoře v Brně v podání Jaroslava Lunera
Venku panují plískanice a nevlídné počasí. Co se tak alespoň imaginárně ohřát v Maroku? Vydáváme se do planetária na Kraví Hoře v Brně. Na programu je dokument s názvem Maroko – Perla Afriky, který představí fotograf a cestovatel Jaroslav Luner. Z pohodlných křesel planetária si vychutnáváme poutavě zpracovaný dokument. Díky širokému záběru promítaní na stěny kopule planetária si připadám, jako bych byla přímo na místě dění. Promítání je asi po hodině u konce a my se vydáváme za panem Lunerem položit mu pár otázek.
Jak dlouho jste byl v Maroku?
Materiál pro tento pořad byl sesbírán během dvou cest, které byly zhruba třítýdenní. Obě cesty byly podniknuty komerčně s CK Kudrna, která dělá turistické zájezdy.
Objednala si cestu cestovní kancelář nebo to byla Vaše iniciativa?
Byla to moje iniciativa a cestovní kancelář je můj dlouholetý sponzor. Spolu jsme dělali již spoustu takových pořadů. Začali jsme keltskými zeměmi. První pořad, který tady vznikl, byl o Bretani. Následovalo Irsko, Skotsko a Španělsko. Další promítání bylo o Balkánu a Podkarpatské Rusi. Přibližuje život našich krajanů v Banátu a je komponovaný také o Albánii. Nakonec vznikl po návštěvě severu pořad Island a Skandinávie.
Tyto pořady byly z iniciativy Kudrny. Vše vzniklo tak, že jsem v roce 1996 promítal pořad o Bretani, který zástupci cestovní kanceláře viděli, byli jím nadšeni a nabídli mi tuto spolupráci. Vozí mě po světě a já tvořím.
Líbí se Vám více na jihu nebo na severu?
Vždy jsem měl vztah spíše k severu a Maroko byla má první cesta hodně na jih. Splnil jsem si tak svůj další sen – vidět pouště. Jinak mám rád více sever.
Byl jste i v jiných afrických zemích?
V plánu jsem měl Alžírsko. Byly ale potřeba víza a není to ještě zdaleka bezpečná země, která si pro cestování vyžaduje policejní doprovod. Přestože expedice byla na dobré cestě, tak jsme ji nakonec vzdali.
Co Vás na Maroku zaujalo nejvíce?
Těžko říct. Určitě prostředí a celková atmosféra. Bylo to mé první setkání s islámem v tvrdší podobě. Přesto, že jsem si předem nastudoval různé články a sbíral materiály, byl jsem ze začátku trošku šokován ortodoxností a jejich nesmlouvavou vírou.
Druhou věcí, na kterou jsem si ze začátku špatně zvykal, byla vlezlost a otravnost Maročanů, zvláště obchodníků. Ti jsou schopni Vás tahat za každou cenu za šos a drží se Vás i půl hodiny, co jdete třeba po medině.
Dostal jste se do nějaké svízelné situace, kdy už to bylo hodně napjaté?
Ano, dostal a to už jsem měl i trochu strach. Událo se to v pohoří Atlas v blízkosti vesničky Imlil, která je výchozím místem výstupu na nejvyšší horu severní Afriky Džabal Tubkal. Místo výstupu na horu jsem se toulal po okolí a filmoval místní pastevce, kteří stoupali s mulami do kopce přímo proti mně. Až dorazili ke mně, hodně hrozivě mě obestoupili a vytahovali nože. Vím, že islám jim zakazuje nechat se filmovat a někteří to berou hodně vážně. Už jsem to viděl na rozbitou kameru a fyzické násilí. Naštěstí to dopadlo tak, že se místní stařešina spokojil s dvaceti Dirhami a prošlo mi to.
Cestoval jste místní dopravou nebo jste si pronajal auto?
Byly to klasické zájezdy a přepravovali jsme se autobusem dle předem stanoveného plánu z místa na místo. Jediná změna přepravy byla na na velbloudech při výletu do pouště Erg Chebbi.
Při druhé, dobrodružnější cestě do Maroka jsme chodili pěšky přes pohoří Atlas a absolvoval jsem také týdenní přechod pouští za doprovodu místních Berberů.
Je celý pořad natočený kamerou nebo jste i fotografoval?
Jsou to klasické fotografie. V počítači se jen přidaly různé názvy a popisky.
Kolik fotografií jste zhruba v Maroku pořídil?
Asi kolem dvou tisíc fotografií.
Ve kterou roční dobu jste byl v Africe?
Koncem září a přesto tam bylo veliké vedro.
Děkujeme za rozhovor a budeme se těšit na další přednášku.
Už jste byli v Africe? Ve které zemi?
rozhovor a text Síma, foto Marián K.
Reportáž sponzoroval Lama Rek, tvůrce dokumentárních cestopisů - www.LamaRek.cz
Nina Ingris v Brně – plavba z Peru do Polynésie
Již jsme zmiňovali, že první plavba i přes dlouhé přípravy nebyla úspěšná. Humboldtův proud, který se pohybuje od Peru až k Polynésii ve spojení s větrem zavál vor moc na sever a posádka se tak dostala do nekonečného víru, který Kantutu sunul sem a tam a stále dokola. Na voru sice byla těžká vysílačka, kterou dobrodruzi původně ani nechtěli naložit (byla to podmínka povolení k plavbě), ale ta bohužel svoji službu vypověděla dávno před tím, než vybočili z cesty. Možná ji něco osvítilo, možná sám Neptun ještě nechtěl ingrišovu posádku přijmout do svých modravých hlubin. Vysílačka se jednoho dne rozezněla a štěstěna napomohla tomu, aby její SOS volání bylo zachyceno. Na pomoc se vydalo hned několik lodí a posádka byla zachráněna! Taková byla plavba voru Kantuta.
Povolení od peruánských úřadů. Ty se ale zařekly, že je nevydají, zvlášť kvůli nebezpečí, jemuž byla posádka vystavena na plavbě první. Přišli totiž málem o život. Dny plynuly, týdny se vlekly ba i měsíce. 
Spolupracoval s Ernestem Hemingwayem při natáčení filmové podoby jeho románu Stařec a moře, setkal se také se známými českými cestovateli 
Srí Lanka 6. - relax v Unawatuně - Za vůní čaje, hor a oceánu
nejde do rytmu. Raději se přesunu zpět do města.
lečko bez pneumatiky, jen s kovovou obručí, musí to pořádně drnkocat.
láži a usedám k pozdní snídani u Full Moon Resort. V průvodci hledám vhodné ubytování. Na konci pláže je pěkný penzionek přímo u oceánu. Mířím tam. Chtějí ale 1500 LKR, stahuju to alespoň na 1300. Za výhled na oceán to obětuju.
mě jen brigádník, povídáme si a nakonec zase zamíří k situaci na Lance, že nemá peníze, atd., atd... To už znám. Říkám, že já ale nejsem klasický německý turista, že chodím pěšky nebo jezdím busem. Zdá se, že to chápe. Fajn. Další den je u konce, tentokrát trochu klidnější, pohoda!
Srí Lanka 5. - rybí trh a útěk do Galle - Za vůní čaje, hor a oceánu
dostávám nějakou kostku – prý to je oslazovač – taky produkt z palmy. No, má to dost zajímavou chuť, ale dá se to pít :-)
ruhá přestávka je u schovaného mola v křoví. Vystupujeme z lodi a jdeme omrknout místní život. Vycházíme pár schodů. Vítá nás celá rodinka :-) Paní se (zřejmě) sinhálsky ptá, zda chceme vidět, co tu vyrábí. Z chýše přináší kus klacku – aha! To je skořice! Nejdříve trochu očistí kůru a nožem jí ořeže dokola a podél. Opatrně stahuje kůru, hmm, to je tedy vůůůně! Ukazuje nám sušící se kůru zavěšenou u stropu. Před sušením se skořice namotává na tyčku - kvůli tvaru. Prý je za 3 dny skořice suchá.
Mířím si to konečně už sám na vlakové nádraží, ale měním svůj plán. Vynechám Hikkaduwu a pojedu přímo do Galle, abychom se v Hikkaduwě náhodou opět nepotkali. Měl jsem ji v plánu navštívit jen pro relax na pláži, od začátku svého pobytu jsem stále v pohybu, chce to pauzu. Žádný vlak do Galle ale v nejbližší době nejede, jdu tedy na bus. Hledám po cestě bus zastávku, ale nikde žádná dlouho není, jdu cca 2 km než nějakou najdu. Po cestě na mě troubí asi 50 tříkolek a nabízí odvoz. Tvrdě odmítám, to přeci dojdu :-) Procházím periférií městečka a domorodci si mě zvědavě prohlížejí, Evropané tudy asi často nechodí.
a šikovné ruce. Majitel agentury si mé zvědavosti všiml a zve mě dál. Prohlížím si dokonalá dílka. Vidí, že mám v ruce fotoaparát a prosí mě, abych mu vyrobené transparenty vyfotil. Všechno mu hezky dokumentuju a pak mě zve vedle do čajovny na čaj. S chutí přijímám, prohodíme pár slov, dává mi e-mailovou adresu a mizím dál. Že budu na Lance fotit na zakázku, to jsem fakt netušil :-)
