Srí Lanka 4. - hurá na cesty! - Za vůní čaje, hor a oceánu
Ráno balím svůj bágl a musím z hotelu. Procházím spletí různých ulic, uliček, křižovatek a hledám vlakové nádraží. Když překonávám asi 3 kilometry městem, vzdávám to. Nechce se mi tahat mapa a hledat, je hrozné horko. Vidím tříkolku, smlouvám cenu a už frčíme na nádraží. Hrozný provoz kolem. Nakonec se dostáváme jen malý kus od místa, kde jsem vycházel na cestu. Vtipné :-).
Snažím se prodrat davem lidí a najít nějaký systém. Je tu asi 25 pokladen, každá pro něco jiného. Z Colomba vyráží vlaky na tři základní směry, je ale potřeba lišit vlaky expresní a první, druhou a třetí třídu. Každý vlak zastavuje jinde. Povedlo se mi najít tabuli, kde jsou odjezdy vlaků. Fajn! Našel jsem i svůj cíl! Aluthgama. Hledám pokladnu a náhle se na mne přilepil „komár. Ze slova come on, come on!..:-) Povídá mi něco o svém penzionu, který je v Ambalongadě asi 15 kilometrů za mým cílem. Říká, ať si koupím jízdenku do jeho města, že mi ukáže svůj penzion. Já se ale přece nedám utavit, to neé! Kupuji si tedy jízdenku na mé cílové místo a jdu se s komárem alespoň mrknout na fotky jeho penzionu. Vytáhne ušpiněné album a ukazuje mi fotky. No, ze slušnosti mu říkám, že jsou hezké. Pořád do mě vrčí a cpe mi svoji nabídku. Slušně mu asi desetkrát povídám, že s ním nikam nejedu, že se u něj třeba stavím v následujících dnech. Po čase mi dá pokoj a asi uražen odchází. Zřejmě na další lov:-) Muž sedící na peróně se usmívá, asi ocenil, že jsem se nenechal zviklat.
Za chvíli přijíždí III. třída. Uff, do toho mám naskočit?! Je to hromada starých plechů, převážně bez dveří, kdysi zřejmě červené barvy. No, prubnu to. Lezu dovnitř. Lavice jsou jako v metru kdysi - po směru jízdy. Jedemeee. Dveře zůstávají nadále otevřeny. Projíždíme vesničkami, občas za jízdy naskočí nebo vyskočí nějaký cestující, občas nějací „obchodní cestující“, nabízející od oříšků, různých druhů ovoce, zeleniny, mas až po kýčovité ošklivé kalendáře s Buddhou. Připadám si poněkud středem pozornosti, moc cizinců asi III. třídou necestuje. Až se po pár kilometrech okoukám, pomalu tahám foťák. Pokládám si ho na klín a sleduji reakce spolucestujících. Pár se jich už uklimbalo a spí. Jeden pán se spící pomalu pokládá na cestujícího vedle:-) Projíždíme vesničkami, je vedro. Zastavujeme.
Buch, buch...nějací dělníci hážou dovnitř vagónu své obrovské palice, velké kusy jakýchsi rezavých železných dílů od čehosi, asi části výhybek. Ucpávají oboje dveře, ale naštěstí v další stanici opět vyskakují ven i s tím železným sběrem. Naskakuje další prodavač a hrozně ječí – nabízí své zboží. Nikdo ho ale nevnímá, nikdo nic nechce, za jízdy vyskakuje zase ven. Vlak se neskutečně vleče. Fotím pár snímků, okolním cestujícím je to fuk. Vedle sedící mladý muž studuje typy účesů v učebnici - asi budoucí kadeřník. Míjíme pole, louky, projíždíme bujnou tropickou vegetací. Je to příjemná změna v porovnání s městem. Na mapě nalézám, že bych mohl vystoupit už dřív – v Kalutaře. Má tam být nějaký velký buddhistický chrám. Vystupuji. Cesta dlouhá 20 kilometrů trvala vlakem asi hodinu.
Hurá, jsem venku. Fotím si vlak (V Colombu to nešlo – moc vojáků) a vycházím z nádraží. Zdravím výpravčího, dost se diví, že sinhálsky. Vstupuji do uliček, dost to tady páchne, procházím trhem, ryby se válejí na zemi, pere do nich slunce. No, jsou alespoň na plachtě. Vcházím na hlavní třídu a pokračuji okolo chrámu Gangatilaka vihára. Přecházím dva mosty přes řeku Kalu Ganga a odbočuji doleva směr oceán. Domorodci zvědavě koukají, kde jsem se tam vzal. Tudy asi moc turistů nechodí. Po asi dvou kilometrech přicházím na pláž, nikde nikdo, žádné hotely, stánky, nic. V dáli duní bonga.
Za chvilku se vedle mne objevují dva asi domorodci a já slyším ten ohraný scénář vět: 1) Ahoj 2) Jak se máš? 3) Odkud jsi? 4) Jsi ženatý? 5) Ve kterém hotelu bydlíš? 6) Jak dlouho jsi na Srí Lance? 7) Jsi tu prvně? 8) Kolik Ti je let? A tak dále. Tyto fráze slyším dále několikrát denně. Postupně své odpovědi ladím z jistých důvodů (viz dále v deníku). Prohazujeme i pár jiných slov a ptám se, zda si je můžu vyfotit. Oni na to: „jasně!“. Fotím je. Pak mi dávají e-mail, abych jim poslal fotky. Natáčejí si mě na mobily:-) Sranda. Zvou mě k sobě a svým kamarádům – mají u pláže přístřešek. S díky odmítám a loučím se. Z dáli zní opět bonga.. Daroval jsem jim každému moji travel propisku.
Asi 100 metrů od oceánu vidím vraky lodí vyplavené tsunami. Vracím se zpět do města. Procházím hlavní ulicí a kupuji si ve „fast foodu“ nějaké pečivo a piroh. Uff, je tam dost chilli. Jdu omrknout na nádraží odjezdy vlaků. Nic ale zrovna nejede. Kráčím tedy opět do města na autobusové nádraží. Hledám „svůj bus“ směřující do Aluthgamy, kde jsem měl prvně vystoupit. Hurá, autobus jsem našel a nastupuji, je tu hrozné vedro, uff... Dovnitř se cpou mraky lidí, ptám se řidiče, kolik to stojí, říká cenu, ale peníze nechce. Neřeším to.
Vyjíždíme. Řidič jezdí hrozně. Prudce brzdí, často troubí. Dělám pár fotek:-) Několika dveřmi se dovnitř i ven cpe spousta lidí na každé zastávce. Občas někdo zatahá za provázek táhnoucí se přes celý bus stropu a u řidiče se rozezní zvonek – asi zastávka na znamení. Protože ale zvonek zní prakticky neustále, zastavujeme skoro všude.. Kde se vzal, tu se vzal, z davu vylezl nějaký maník v civilu (ale má boty – většina cestujících je na boso) a ptá se sinhálsky lidí, asi kdo přistoupil. Ptá se mě, kam jedu. Říkám „Aluthgama“, povídá něco, zřejmě cenu. Nerozumím. Podávám mu 50 LKR bankovku a on mi vrací přesně zpět. Cesta stojí asi 8 LKR na 8 kilometrů. To je zhruba 1,30 Kč. Super cena!
Po čase přijíždíme do Aluthgamy. Poznávám to podle nápisů v latince na obchodech. Vystupuji. Procházím hlavní třídu, je tu šílený cvrkot, hodně lidí, tříkolek, aut. Každé pondělí (dnes) tady má být trh. Mířím tedy tam. Prodává se tu všechno. Od bot přes ovoce, kusy masa, ryby, koření, látky, až po bublifuky. Procházím trhem a neustále na mě někdo pokřikuje a nabízí mi zboží. Pokračuji po hlavní ulici ven z města, přecházím most přes řeku, je to dost natěsno. Mnoho lidí raději chodí přes řeku po železničním mostě, asi vědí, že vlak zrovna nepojede. Vcházím do Bentoty a v parku si dávám oddych. Přichází ke mě nějaký domorodec, má naproti krámek. Ptá se, zda nechci diamanty. Asi vypadám bohatě (splavený, špinavý bágl). No, na bižuterii, kterou by mi jistě prodal, bych třeba ještě měl.
Pokračuji dál na autobusovou zastávku. Lidé se usmívají, zdraví mě. Na zastávce stojí několik tříkolek. Nabízejí mi odvoz, s díky odmítám. Tříkolka je asi za 400 LKR, autobus za dvacku. Projíždí kolem dost busů, troubí. Na zastávce stojí pár lidí. Občas někdo naskočí do některého z nich. A sakra, všechny busy mají nápisy udávající směr jízdy pouze „obláčkovým písmem“. Ze znaků vyčtu maximálně (dle podoby): „pomeranč, zavináč, hruška, jablko, had, pulec“... Ale, že bych z toho měl cílovou stanici vyčíst, to fakt ne:-) Jen vím, že „můj“ bus musí mířit do Ambalangody. Jak se to píše v obláčcích – nevím. Začnu tedy konverzovat s vedle stojící paní a prosím ji, aby mi řekla, až pojede můj bus. Zeptal bych se přímo řidiče, ale busy převážně jen projíždějí – je to zastávka na znamení. Paní říká anglicko – sinhálsky: „To byl on...“ Prima – no nic, čekám dál. Busy tu naštěstí jezdí často, jízdní řády místních linek neexistují.
Řítí se další bus, zastavuje, ptám se tedy nastupujícího, zda jede do Koskgody. Ano! Skoro za jízdy nastupuji. Fajn, už si to valíme. Musím sledovat zase cedule na domech nebo billboardech, je to jediné znamení, jak správně vystoupit. Áá vidím ceduli s nápisem „Želví stanice“ - cíl mojí cesty v Koskgodě. Vystupuji a ptám se domorodců na cestu k pláži. Obracejí mě zpět, mířím k pláži – opět míjím domorodé domky stojící mezi bujnou tropickou vegetací. Po čase přicházím na pláž. Je báječná, nikde nikdo. Kousek ode mne stojí pobořený dům – zůstatek po tsunami. Přichází nějaký domorodec, dáváme se do řeči. Říká, že je rybář. Přichází další. Ptám se jich, kde je ta želví stanice. Říkají, že mě tam zavedou. Fajn, po cestě si povídáme. Tato pláž je skutečně úžasná – pravý tropický opuštěný ráj, spousta kokosových palem, průzračná voda, krémově bílý písek, nádhera.
Procházíme vesnicí, kousek pralesem a za chvíli vcházíme do želví stanice. Vstupné 500 LRK (když je to na dobrou věc, proč ne). Průvodce mi ukazuje celou stanici, po tsunami tady moc želv nezbylo. Proto jsou teď velice chráněné a už z vajec je chovají zde na stanici. Postupně procházíme několik bazénků, od nejmenších želviček až po ty největší a nejstarší. Beru si ty pindi do ruky, jsou prima. Potom beru ty střední – musí se držet na bocích, jinak by asi vypadly. Dost mě plácají ploutvemi, auuu! Ta, kterou držím, může mít tak 15 kilogramů. Raději ji vracím zpět do bazénku, jsem celý mokrý jak plácá. Je to sranda. Koukám pak na největší želvy. Je jich tu několik, ta nejstarší má asi 60 let a váží okolo 100 kilogramů. Na Srí Lance žijí čtyři druhy. Mají tady i Albínku, nádhera! Koukáme se na pískovou hromadu – je to líheň malých želviček. Každá hromádka má cedulku s datem., kdy sem bylo vajíčko umístěno. Prohlídka končí. Na konci mi ukazují „Guest book“ a ptají se, zda přispěji něco na záchranu želv. Protože je to na dobou věc, něco jim přispívám. Jako dárek dostávám dvě malé želvičky v igelitce – super! Mám je vypustit do oceánu, to je věc! Loučím se, míjím stánek se suvenýry a společně se dvěma domorodci mířím k oceánu. Přicházíme a já vypouštím želvičky ze zajetí igelitky do vody. Jedna utíká k vodě, druhé se moc nechce. Trošku ji strkám když přijde vlna. A už plavou obě, paráda! Šťastný a dlouhý život „malé karetky“!
V dáli kdesi zní zase bonga. Milují tady Boba Marleye. Povídáme si s domorodci, sedíme na terase toho polozbořeného domu - zvláštní pocit. Majitelé to tu nechali a odstěhovali se pryč. Tsunami v této oblasti měla hroznou sílu – doplatilo na to 30 tisíc lidí. Ptají se mě, zda bych chtěl pozorovat noční hrabání hnízda želvami. Samozřejmě souhlasím. V tuto dobu se občas jednou denně v noci 1 až 2 želvy vydávají z moře na pláž hrabat hnízdo a klást vejce. Snad budeme mít štěstí. Jeden domorodec přináší kokosový ořech – máme jich nad hlavou spoustu. Dostat kokosem na kokos – to asi dost bolí. Prvně vidím rozbíjet ořech a zkouším pít kokomléko. Je to velice osvěžující. Po vypití následuje konzumace bílé dužiny. Řekl bych, že sušený kokos je ale chutnější – toto je trochu jako mýdlo – no ale svačinka je to dobré – i s nápojem na zapití. Setmělo se – tma tady přichází skoro náhle, jsme „jen“ zhruba 1200 km od rovníku.
Domorodci mi pomáhají najít ubytování. V této vesnici jsou jen dva hotely a jeden penzion. Míříme k penzionu, všichni se tady vzájemně znají. Ubytování mne bude stát 1000 LRK (165 korun českých). To je myslím solidní cena. Majitelé jsou příjemní, vše je tu nové, čisté. Jsou tu ubytované dvě Němky a jedna Ruska. Zdravím ji rusky. Kouká dost překvapeně. Majitel domu má malou cestovní kancelář. Dává mi číst „Guest book“ - asi to je klasický marketingový trik na turisty. Jsou tam texty v mnoha řečech – i v japonštině, ruštině. Čtu jen ty anglické – klasika „moc se nám tu líbilo, bla bla...“ Jediné, co mě zaujalo je to, že jakýsi dva píšící turisté se jmenovali jako já :-) Jeden z Irska, jeden z Anglie. Dávám si lehkou večeři – omeletu s chilli (bez chilli to prostě tady nejde) a čerstvý džus z maracuji. Výborné! Vše navíc zapíjím čajem.
Ukládám věci na pokoj, beru čelovku a vyrážím na noční hledání želv společně s „odpoledními“ domorodci. Jdeme po pláži, ukazují mi stopy od želv z předchozí noci – vypadá to jako kdyby projel pásák. Zatím nikde žádná želva. Sedáme do písku. Vychází měsíc, je ale úplně jiný než v Čechách. Tady je srp měsíce „naležato“! Postupně přechází do temně oranžové barvy a asi za hodinu mizí úplně. Na obloze poznávám souhvězdí Orion – můj oblíbený. Ale tady je vidět nějak divně natočený – úplně obráceně, to jsou věci. Povídáme si, když se náhle ze tmy vynořuje průvodce z želví stanice a šeptem volá: „je tam!“. Vyrážíme za želvami.
Musíme potmě, želvy při hrabání hnízda nesnášejí světlo, „utekly“ by zpět do oceánu. Dnes je to jedna želva. Vidím siluetu, je obrovská! Může mít 1 metr na délku. Pomalu se sune dál od vody. Když urazí asi 50 metrů, začíná hrabat. Písek lítá všude kolem. Po chvíli přestává a přesouvá se o tři metry dál, zřejmě jí to místo nevyhovuje. Hrabe znovu, trvá to okolo půl hodiny. Musíme být velice tiše a potmě. Ze tmy se vynořují dvě siluety. Fisher říká: „to jsou junglemani“. Sbírají vejce a prodávají je na černém trhu, musíme je hlídat. A tak noc co noc vždy někdo ze stanice hlídkuje na pláži a pozoruje, zda se neobjeví další želvy. Vyhovuje jim jen pruh pláže 2 kilometry dlouhý, jinam nelezou.
Zhruba po 40-ti minutách se jdeme podívat na želvu, hnízdo je už vyhrabané – je to díra o průměru okolo 1,5 a hloubce asi půl metru – úžasné! Želva klade vejce, už prý můžeme svítit – teď už to nevadí. Fishman vejce zrovna vybírá a ukládá je do plátěného pytlíku. Je jich celkem 40. vajíčka vypadají jako ping-pongové míčky – dokonale kulatá a bílá. Jsou dost měkká. Pracovník stanice je pak odnese do líhně a po několika dnech pak vypustí malé želvičky do moře. Dělá se to kvůli pytlákům a zvířatům, která hnízda vyhrabávají a žerou vejce. Želva zahrabává hnízdo, písek zase lítá všude, je to sranda. Chvílemi odpočívá. Až hnízdo zahrabe, vrátí se opět do oceánu. Želva má na ploutvi značku ze stanice – monitorují tak asi jejich pohyb. Její krunýř vypadá jako pancíř, může vážit minimálně 200 kilogramů, prý je stará skoro 100 let.
Protože je už půlnoc, vracíme se zpět do penzionu. Po cestě domlouváme program na další den. Otec jednoho z domorodců pracuje jako rybář a každý den ráno se vrací z nočního lovu do přístavu v Beruwale. Ráno v 6 hodin tedy vyrazíme busem omrknout příjezd lodí z moře a jejich úlovky. Na horizontu je vidět zhruba 50 žlutých teček. To jsou noční rybářské lodě. Vracím se do penzionu a po rychlé sprše ulehám s puštěným větrákem a kouřící jakousi tyčinkou (proti moskytům) k spánku. Větrák prý také pomáhá – vyhání moskyty, nemají rádi průvan. První akční den končí, myslím, že jsem viděl a zažil dost věcí. Usínám.
text & foto Marián K., přepis z deníku Síma
Za vůní čaje, hor a oceánu
Za vůní čaje, hor a oceánu
a jiné zavazadlo nemáte? Opravdu?“, já na to „ano!, tu ledvinku na foťák a knížku, přece“:-)) Myslím, že 9,5 kg těžký bágl bohatě stačí. ½ obsahu, ne li ¾ tvoří fotovýbava :-)
Za vůní čaje, hor a oceánu
