Fenomén kůň

Kategorie: relax a hobby Brno Zveřejněno 30. 8. 2010 0:00 Zobrazeno: 4589

Kůň žije s člověkem od nepaměti.

Kůň. Toto krásné zvíře provázelo člověka od jeho nejstarší minulosti. Lovci sobů a divokých koní v jižní části Moravského krasu v jeskyni Pekárna před 15 tisíci lety zanechali obrazovou reportáž rytou na koňském žebru. Jsou to pasoucí se divocí koně pojati v dynamické téměř filmové podobě. Jde o klidnou scénu, kdy se hřebec blíží ke klisně.

O něco blíže k Brnu na jeho předměstí na Stránské skále hnali v té době lovci divokých koní stáda z jejího srázu. Koně nechávali ležet na místě a patrně z nich odnášeli jen ty nejlepší části. Archeologové pak nalézali silné vrstvy koňských kostí. To svědčí o dostatku potravy a následujícím rozvoji kultury.

Rytina na koňském žebru patří k tomu nejlepšímu z pravěkého umění a je srovnatelná se skalními malbami ve francouzských a španělských jeskyních. První pokusy s domestikací koně jsou rovněž spojeny s našimi nejstaršími předky. V íránských horských údolích pravěcí lovci izolovali stáda a lovili z nich jen mladé hřebce. Šlo tak o předstupeň chovatelství.

Z divokých koní zbyl lehký kůň tarpan ulovený jako poslední svého druhu v 17. století na Ukrajině. Byl možná předkem malých koníků, jež v pozdní době bronzové a starší době železné křižovali po obchodních stezkách Evropu. Na našich hradištích se zachovaly koleje jejich vozíků s mnohem užším rozvorem kol než současné vozy. Možná, jak popisuje Homér, táhli na vozech na bojiště i reky ve zbroji, jež se rovněž našla, aby se před bojem neunavili.

Když počet koní neodpovídá, jezdec si musí poradit jinak.

Římané vídali rusé Germány vysokých postav, jak na malých konících vláčí nohy po zemi. Na rozdíl od nich římští jezdci - equiti měli velké koně, aby unesli jezdce i zbroj, patrně předky našich chladnokrevných koní. Od těch dob po dvě tisíciletí lidstvo znalo pouze hipotrakci - tažnou koňskou sílu.

Středověké korunované hlavy absolvovaly na koních denně až 90 kilometrů. Antropolog Vlček to shledal na kostře Jana Lucemburského i jeho syna Karla IV. V dnešním pojetí byli vynikajícími sportovci. Bezkonkurenční postavení koně narušila až technika. V 90. letech 19. století jeli důstojníci rakousko - uherské a německé armády závod mezi koněm a bicyklem - kostitřasem na trase Vídeň - Berlín a zvítězil bicykl. Přesto měl kůň stále nezastupitelnou roli.

Pro laika nepochopitelná střetnutí polských hulánů s německými tanky při přepadení Polska za 2. světové války nejsou konfrontací mezi technikou 20. století a 19. stoletím. Jde o zámysl polských stratégů kalkulujících s infrastrukturou prašných polských silnic, v době dešťů pro bahno a tehdejší techniku neprůchodných, kde by prošel jen kůň. Nacisté však zaútočili v suchém počátku září a přírodní překážky tohoto druhu poznali až později v hloubi Ruska. Zatím, co na frontu se musel po letectvem ohrožovaných trasách pracně benzín dovážet, kůň se kdekoliv napásl. Poslední jezdecký útok v dějinách válek se odehrál v dubnu 1945, kdy na Brno od jihozápadu útočily tisíce kozáckých jezdců.

Dnes je možno potkat koně jezdecké nebo v zoologické zahradě. Brněnská Zoo se specializuje na koňovitá zvířata, což jsou zebra, osel a kůň. Novinkou jsou dva poníci plemene mini appaloosa, kteří přicestovali v červenci z Holandska, kde bylo plemeno v minulosti vyšlechtěno. Výškou v kohoutku 90 centimetrů patří ke středně velkým poníkům a budou s ostatními poníky o výšce 60 centimetrů sloužit k ježdění dětem.

Spolu s nimi přijeli z Holandska i dvě klisny chladnokrevného fríského koně. Jejich výška je 150 až 160 centimetrů, mají černou barvu. Jsou to mohutní tahouni a budou sloužit návštěvníkům v zápřahu v bryčce.

Máte rádi koně? Víte, kde si v Brně můžete na koních zajezdit?

text Dr. Vít Pospíšil, ilustrační foto Marián K., brnovinky