Nina Ingris v Brně – plavba z Peru do Polynésie na voru
- Podrobnosti
- Kategorie: na cestách světem
- Zobrazeno: 5574
Nina Ingris v Brně – plavba z Peru do Polynésie
10.000 kilometrů, 3 měsíce plavby a také málem ztraceni v nekonečných vodách Pacifiku. Taková byla první nepodařená a druhá úspěšná cesta Eduarda Ingriše a jeho posádky z Peru do Polynésie na balsovém voru. Povedlo se mu dokázat, že Peruánci skutečně do Polynésie migrovali. Eduard po sobě zanechal tunu materiálu a také několik filmů - v té době již barevných!, které sesříhali společně se svojí manželkou Ninou. On už nám je bohužel pustit nemůže. Ale Nina Ingris ano a také to ráda dělá včetně čtení poutavého komentáře z rukopisů Eduarda. Jaká byla cesta posádky voru Kantuta a Kantuta II jste se mohli přesvědčit sami v Kulturním centru Bystrc a následně v Kuřimi.
Jak samotná cesta probíhala? Zkusíme v pár bodech shrnout postřehy, které nám utkvěly v mysli.
Již jsme zmiňovali, že první plavba i přes dlouhé přípravy nebyla úspěšná. Humboldtův proud, který se pohybuje od Peru až k Polynésii ve spojení s větrem zavál vor moc na sever a posádka se tak dostala do nekonečného víru, který Kantutu sunul sem a tam a stále dokola. Na voru sice byla těžká vysílačka, kterou dobrodruzi původně ani nechtěli naložit (byla to podmínka povolení k plavbě), ale ta bohužel svoji službu vypověděla dávno před tím, než vybočili z cesty. Možná ji něco osvítilo, možná sám Neptun ještě nechtěl ingrišovu posádku přijmout do svých modravých hlubin. Vysílačka se jednoho dne rozezněla a štěstěna napomohla tomu, aby její SOS volání bylo zachyceno. Na pomoc se vydalo hned několik lodí a posádka byla zachráněna! Taková byla plavba voru Kantuta.
Ingrišovi to ale nedalo a umanul si, že se do Polynésie doplaví stůj co stůj. Postavil tedy vor nový, mnohem propracovanější díky zkušenostem získaným z první plavby. Pár členů z původní posádky se opět připojilo, papouška, který se stal darem, nahradila opička. Peruánská dívka už ale druhou plavbu neabsolvovala. Vor byl připraven k plavbě, chybělo jediné. 
Povolení od peruánských úřadů. Ty se ale zařekly, že je nevydají, zvlášť kvůli nebezpečí, jemuž byla posádka vystavena na plavbě první. Přišli totiž málem o život. Dny plynuly, týdny se vlekly ba i měsíce. Balsové dřevo voru bylo už do poloviny nasáté vodou. A najednou se stal zázrak. Povolení uděleno! Hurá na cestu!
Kantuta II vyplula. Přesněji tedy, byla odtažena spřízněnou lodí až na hranici Humboldtova proudu. Námořníci během cesty čelili mnoha nepříjemnostem, ať již nepřízni počasí nebo žralokům, kteří na ně občas dostávali chuť. Nedaleko před cílem dva členové posádky dezertovali a později se vydávali za ty, kteří výpravu vedli. Posléze byli ale odhaleni na Tahiti.
Humboldtův proud je tak silný, že ovládat vor bylo skoro nemožné. Jednu výhodu to mělo. Kantuta II doslova přeskákala nebezpečné útesy a jednou, po vyčerpávající cestě, na jednom z nich usedla. Pokud by totiž posádka, nyní již pouze dvojčlenná s opičákem, cíl minula a včas se s vorem na nějakém útesu neusadila, nebyla by již možnost návratu.
Jaká byla radost dobrodruhů, když znovu okusili pevnou půdu pod nohama. Myslel si, že jsou na pustém ostrově. Zprvu to tak vypadalo, ale zanedlouho se objevili domorodci. A další a další. Obrovská novina, že na ostrově přistáli dva dobrodruzi a opičák, rázem oblétla celý ostrovní region a na Kantutu II i členy posádky se připluli podívat snad všichni z širokého okolí. Oslavy neměly konce. Ale vše jednou končí a posádka se vrátila lodí, která občas na ostrovy připlouvá, zpět na pevninu...
Nina Ingris umí skutečně poutavě diváky vtáhnout do děje.
Ještě před představením jsme se Niny zeptali na pár otázek:
Jak jste se ocitla v Americe?
V 13-ti letech jsem odjela s rodiči z Brna do Ameriky. Bylo to těsně předtím, než do bývalého Československa vtrhla Sovětská armáda. Můj otec byl Kozák a matka Češka. Odjeli jsme z Brna posledním vlakem dne 13. dubna 1945 a pobývali 4 roky v uprchlických táborech v Německu. Poté jsme emigrovali do Brazílie, kde jsme strávili přes 8 let.
Kdy jste se poznala s Eduardem Ingrišem?
V roce 1957 jsme emigrovali do Kalifornie. S Ingrišem jsem se poznala až v roce 1962, kdy přijel do Kalifornie ohledně svých dobrodružných filmů. Zpívala jsem v opeře a zúčastňovala se různých společenských akcí. Ochotníci se jednou rozhodli zahrát operetu Eduarda Ingriše a pozvali mě, abych vystoupila. Tam bylo mé první setkání s Ingrišem.
Kolik manželových operet jste v Americe hráli?
Celkem to byly tři operety. První se jmenovala Tam na horách. Rok nato vznikla druhá s názvem Maryša. V bývalém Československu nám zakázali nazývat operetu stejným názvem kvůli bratrům Mrštíkovým. Nazývali ji U panského dvora. Třetí rok vznikla poslední opereta Okolo rybníka.
Podnikla byste stejně jako manžel podobnou plavbu na Kantutě?
Ne nepodnikla. Jsem absolutně nesportovní člověk.
Vrátila jste se někdy s manželem do Peru nebo Polynésie?
Nikdy jsme tam už potom spolu nebyli. Jen manžel tam byl ještě jednou.
Jak dlouho jste s manželem promítali filmy veřejnosti?
Filmy jsme společně sestřihávali a ozvučovali vždy od září do konce prosince po dobu tří let. Po deset let jsme jezdili devět měsíců v každém roce promítat filmy. Měli jsme svého agenta, který nás všude posílal. Potom jsem si otevřela obchod se zdravou výživou a provozovala ho 12 let.
Které země jste s Eduardem při promítání filmů navštívila?
Jezdili jsme po celé Americe. Znám Ameriku jako málokdo. Byli jsme v Kanadě a třikrát jsme cestovali na Havaj.
Žije se Vám lépe v České republice nebo Americe?
To je těžké říct. Po manželově smrti jsem poslala všechny jeho památky do České republiky. V USA jsem zůstala sama a žila ve velkém domě s rozlehlou zahradou. Musela jsem vše obstarávat samostatně, bylo to náročné. Mám příbuzenstvo v České republice, tak jsem se za nimi rozhodla odstěhovat. Myslela jsem si, že se vracím do staré masarykovské demokratické republiky a vůbec jsem nevěděla, že tam jsou také ve vládě komunisté. Nevím, jak bych se rozhodovala dnes. V Americe to není nic valného, zvláště s novým prezidentem. Zpět do USA bych už nejela. Je mi 78, co bych tam dělala? :-) Byla bych tam jako kůl v plotě. Hodně našich přátel již zemřelo.
Jakým způsobem jste dopravili do Česka archiválie? Co je jejich součástí?
Archiválie obsahovaly filmy a různé manželovy věci. Bylo toho 42 krabic a další věcí, které vážily přes tunu. Vše se poslalo do České republiky letadlem. Pak věci putovaly do archívu muzea ve Zlíně. S převozem věcí mi velmi pomáhal Miroslav Zikmund a zasadil se také o vystavení věcí v muzeu. Peníze na převoz poskytlo Ministerstvo kultury.
Setkáváte se s Miroslavem Zikmundem často?
Sejdeme se sem tam. Bydlí ve Zlíně a já jsem v Brně. Je to pro mě daleko. Setkáváme se málokdy. Když v Brně byla výstava fotografií Eduarda Ingriše, tak pan Zikmund přijel. Scházíme se tedy spíše na akcích tohoto typu. Miroslav Zikmund nemá počítač, takže si s ním moc nedopisuji. Nemáme žádný důvod, abychom si nějak zvlášť psali. Je úplný analfabet. Píše ještě, myslím, na mechanickém psacím stroji.
Chutná Vám více česká nebo americká kuchyně?
Chutná mi česká kuchyně. V Americe jsme vařili jen česká jídla. Jím docela střídmě.
Jaké máte záliby?
Věčně sedím u počítače. Je to můj jediný kontakt s lidmi a světem. Nepíši nikomu, kdo nemá počítač a nemá tak možnost psát e-maily. Dostávám hodně e-mailů z Ameriky od známých, většinou Američanů. Dívám se také na televizi na zpravodajské stanice BBC, SNBC, CNN, NSNN. Ráda poslouchám koncerty a klasickou hudbu. Hrozně mě zlobí, když se dívám na americký film. Znám hlasy amerických herců a když mám poslouchat nějakého česky mluvícího konopáska, je to pro mě hrozné. Strašně mě to trápí, kdyby tam tak byly jen titulky!
Kolika hovoříte jazyky?
Domluvím se česky, anglicky, německy, brazilskou řečí, portugalsky a španělsky. Rozumím ještě dost dobře francouzsky a italsky, protože jsem zpívala italsky operu. Potom pochopitelně rusky a snadno porozumím polštině a slovenštině.
Fotografujete ráda?
Moc ne. Když jsme jezdili s manželem, tak mě pořád fotografoval. Mám ještě starý fotoaparát. Vůbec už teď nefotografuji. Nemám co. Spíše lidé fotografují mě. V Americe, když jsem ještě neznala Ingriše, jsem hodně fotografovala na cestách. Poznávala jsem hlavně Kalifornii a fotografovala cokoliv.
Děkujeme za rozhovor, přejeme hlavně stálé zdraví a těšíme se na další film!
Kdo byl Eduard Ingriš?
Eduard Ingriš (11. února 1905 Zlonice u Slaného – 12. ledna 1991 Reno, USA) byl český hudební skladatel, dirigent, cestovatel, filmový dokumentarista, kameraman a fotograf. Napsal šedesát operet, nejúspěšnější Rozmarné zrcadlo dosáhla 1600 repríz. Byl autorem mnoha písní, z nichž nejznámější je Teskně hučí Niagara (1931) a napsal hudbu k jedenácti filmům (např. k filmu The Gallant One).
V roce 1947 odjel do Jižní Ameriky a po Vítězném únoru 1948 se rozhodl, že se do vlasti už nevrátí. Usadil se v Peruánské Limě a stal se vyhledávaným fotografem a kameramanem. Oficiálně portrétoval peruánského prezidenta Manuela Pradu, vyhrával mezinárodní fotografické soutěže a jeho fotografie uveřejňovaly i tak významné časopisy, jako Time a Life. Ve vlastní produkci vyrobil tři celovečerní filmy.
Spolupracoval s Ernestem Hemingwayem při natáčení filmové podoby jeho románu Stařec a moře, setkal se také se známými českými cestovateli Hanzelkou a Zikmundem. Ve svých 49 letech se seznámil s věhlasným norským etnologem Thorem Heyerdahlem a rozhodl se potvrdit jeho teorii o migraci původních obyvatel Peru do Polynésie.
Po jednom neúspěšném pokusu na balsovém voru Kantuta I musela být posádka zachráněna americkou lodí. V roce 1959 plavbu úspěšně zopakoval na voru Kantuta II. V roce 1962 se z Peru díky svatbě trvale přestěhoval do USA, kde se usadil v South Lake Tahoe. V roce 1991 zemřel v nevadském Renu ve věku 86 let. Urna s jeho ostatky byla uložena v rodných Zlonicích. Jeho archiv zrevidovali v roce 2000 cestovatelé Miroslav Zikmund, Petr Horký a Miroslav Náplava a poté bylo 1100 kg archiválií dopraveno do České republiky. Jeho unikátní fond byl zachráněn a nyní se nachází v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně.
Pár slov závěrem
Spojení pečlivě setříhaného z té doby již barevného dokumentu o dobrodružné plavbě Kantuty a Kantuty II s poutavým čtením Niny Igris je zárukou opravdu silného zážitku. Vůbec není na škodu, že se nejednalo o několikaprojektorovou projekci a že se z reproduktorů nelinul surroundový 3D zvuk. Ba naopak. Patina filmu a hudba složená přímo autorem má své kouzlo. Jako by jsme tam byli..
rozhovor Síma, text a foto Marián K.
Reportáž sponzoroval Lama Rek, výrobce cestovatelského textilu s potiskem - www.LamaRek.cz
Nina Ingris v Brně – plavba z Peru do Polynésie na voru
Kategorie: na cestách světem Zobrazeno: 5574
Nina Ingris v Brně – plavba z Peru do Polynésie
10.000 kilometrů, 3 měsíce plavby a také málem ztraceni v nekonečných vodách Pacifiku. Taková byla první nepodařená a druhá úspěšná cesta Eduarda Ingriše a jeho posádky z Peru do Polynésie na balsovém voru. Povedlo se mu dokázat, že Peruánci skutečně do Polynésie migrovali. Eduard po sobě zanechal tunu materiálu a také několik filmů - v té době již barevných!, které sesříhali společně se svojí manželkou Ninou. On už nám je bohužel pustit nemůže. Ale Nina Ingris ano a také to ráda dělá včetně čtení poutavého komentáře z rukopisů Eduarda. Jaká byla cesta posádky voru Kantuta a Kantuta II jste se mohli přesvědčit sami v Kulturním centru Bystrc a následně v Kuřimi.
Jak samotná cesta probíhala? Zkusíme v pár bodech shrnout postřehy, které nám utkvěly v mysli.
Již jsme zmiňovali, že první plavba i přes dlouhé přípravy nebyla úspěšná. Humboldtův proud, který se pohybuje od Peru až k Polynésii ve spojení s větrem zavál vor moc na sever a posádka se tak dostala do nekonečného víru, který Kantutu sunul sem a tam a stále dokola. Na voru sice byla těžká vysílačka, kterou dobrodruzi původně ani nechtěli naložit (byla to podmínka povolení k plavbě), ale ta bohužel svoji službu vypověděla dávno před tím, než vybočili z cesty. Možná ji něco osvítilo, možná sám Neptun ještě nechtěl ingrišovu posádku přijmout do svých modravých hlubin. Vysílačka se jednoho dne rozezněla a štěstěna napomohla tomu, aby její SOS volání bylo zachyceno. Na pomoc se vydalo hned několik lodí a posádka byla zachráněna! Taková byla plavba voru Kantuta.
Ingrišovi to ale nedalo a umanul si, že se do Polynésie doplaví stůj co stůj. Postavil tedy vor nový, mnohem propracovanější díky zkušenostem získaným z první plavby. Pár členů z původní posádky se opět připojilo, papouška, který se stal darem, nahradila opička. Peruánská dívka už ale druhou plavbu neabsolvovala. Vor byl připraven k plavbě, chybělo jediné. Povolení od peruánských úřadů. Ty se ale zařekly, že je nevydají, zvlášť kvůli nebezpečí, jemuž byla posádka vystavena na plavbě první. Přišli totiž málem o život. Dny plynuly, týdny se vlekly ba i měsíce. Balsové dřevo voru bylo už do poloviny nasáté vodou. A najednou se stal zázrak. Povolení uděleno! Hurá na cestu!
Kantuta II vyplula. Přesněji tedy, byla odtažena spřízněnou lodí až na hranici Humboldtova proudu. Námořníci během cesty čelili mnoha nepříjemnostem, ať již nepřízni počasí nebo žralokům, kteří na ně občas dostávali chuť. Nedaleko před cílem dva členové posádky dezertovali a později se vydávali za ty, kteří výpravu vedli. Posléze byli ale odhaleni na Tahiti.
Humboldtův proud je tak silný, že ovládat vor bylo skoro nemožné. Jednu výhodu to mělo. Kantuta II doslova přeskákala nebezpečné útesy a jednou, po vyčerpávající cestě, na jednom z nich usedla. Pokud by totiž posádka, nyní již pouze dvojčlenná s opičákem, cíl minula a včas se s vorem na nějakém útesu neusadila, nebyla by již možnost návratu.
Jaká byla radost dobrodruhů, když znovu okusili pevnou půdu pod nohama. Myslel si, že jsou na pustém ostrově. Zprvu to tak vypadalo, ale zanedlouho se objevili domorodci. A další a další. Obrovská novina, že na ostrově přistáli dva dobrodruzi a opičák, rázem oblétla celý ostrovní region a na Kantutu II i členy posádky se připluli podívat snad všichni z širokého okolí. Oslavy neměly konce. Ale vše jednou končí a posádka se vrátila lodí, která občas na ostrovy připlouvá, zpět na pevninu...
Nina Ingris umí skutečně poutavě diváky vtáhnout do děje.
Ještě před představením jsme se Niny zeptali na pár otázek:
Jak jste se ocitla v Americe?
V 13-ti letech jsem odjela s rodiči z Brna do Ameriky. Bylo to těsně předtím, než do bývalého Československa vtrhla Sovětská armáda. Můj otec byl Kozák a matka Češka. Odjeli jsme z Brna posledním vlakem dne 13. dubna 1945 a pobývali 4 roky v uprchlických táborech v Německu. Poté jsme emigrovali do Brazílie, kde jsme strávili přes 8 let.
Kdy jste se poznala s Eduardem Ingrišem?
V roce 1957 jsme emigrovali do Kalifornie. S Ingrišem jsem se poznala až v roce 1962, kdy přijel do Kalifornie ohledně svých dobrodružných filmů. Zpívala jsem v opeře a zúčastňovala se různých společenských akcí. Ochotníci se jednou rozhodli zahrát operetu Eduarda Ingriše a pozvali mě, abych vystoupila. Tam bylo mé první setkání s Ingrišem.
Kolik manželových operet jste v Americe hráli?
Celkem to byly tři operety. První se jmenovala Tam na horách. Rok nato vznikla druhá s názvem Maryša. V bývalém Československu nám zakázali nazývat operetu stejným názvem kvůli bratrům Mrštíkovým. Nazývali ji U panského dvora. Třetí rok vznikla poslední opereta Okolo rybníka.
Podnikla byste stejně jako manžel podobnou plavbu na Kantutě?
Ne nepodnikla. Jsem absolutně nesportovní člověk.
Vrátila jste se někdy s manželem do Peru nebo Polynésie?
Nikdy jsme tam už potom spolu nebyli. Jen manžel tam byl ještě jednou.
Jak dlouho jste s manželem promítali filmy veřejnosti?
Filmy jsme společně sestřihávali a ozvučovali vždy od září do konce prosince po dobu tří let. Po deset let jsme jezdili devět měsíců v každém roce promítat filmy. Měli jsme svého agenta, který nás všude posílal. Potom jsem si otevřela obchod se zdravou výživou a provozovala ho 12 let.
Které země jste s Eduardem při promítání filmů navštívila?
Jezdili jsme po celé Americe. Znám Ameriku jako málokdo. Byli jsme v Kanadě a třikrát jsme cestovali na Havaj.
Žije se Vám lépe v České republice nebo Americe?
To je těžké říct. Po manželově smrti jsem poslala všechny jeho památky do České republiky. V USA jsem zůstala sama a žila ve velkém domě s rozlehlou zahradou. Musela jsem vše obstarávat samostatně, bylo to náročné. Mám příbuzenstvo v České republice, tak jsem se za nimi rozhodla odstěhovat. Myslela jsem si, že se vracím do staré masarykovské demokratické republiky a vůbec jsem nevěděla, že tam jsou také ve vládě komunisté. Nevím, jak bych se rozhodovala dnes. V Americe to není nic valného, zvláště s novým prezidentem. Zpět do USA bych už nejela. Je mi 78, co bych tam dělala? :-) Byla bych tam jako kůl v plotě. Hodně našich přátel již zemřelo.
Jakým způsobem jste dopravili do Česka archiválie? Co je jejich součástí?
Archiválie obsahovaly filmy a různé manželovy věci. Bylo toho 42 krabic a další věcí, které vážily přes tunu. Vše se poslalo do České republiky letadlem. Pak věci putovaly do archívu muzea ve Zlíně. S převozem věcí mi velmi pomáhal Miroslav Zikmund a zasadil se také o vystavení věcí v muzeu. Peníze na převoz poskytlo Ministerstvo kultury.
Setkáváte se s Miroslavem Zikmundem často?
Sejdeme se sem tam. Bydlí ve Zlíně a já jsem v Brně. Je to pro mě daleko. Setkáváme se málokdy. Když v Brně byla výstava fotografií Eduarda Ingriše, tak pan Zikmund přijel. Scházíme se tedy spíše na akcích tohoto typu. Miroslav Zikmund nemá počítač, takže si s ním moc nedopisuji. Nemáme žádný důvod, abychom si nějak zvlášť psali. Je úplný analfabet. Píše ještě, myslím, na mechanickém psacím stroji.
Chutná Vám více česká nebo americká kuchyně?
Chutná mi česká kuchyně. V Americe jsme vařili jen česká jídla. Jím docela střídmě.
Jaké máte záliby?
Věčně sedím u počítače. Je to můj jediný kontakt s lidmi a světem. Nepíši nikomu, kdo nemá počítač a nemá tak možnost psát e-maily. Dostávám hodně e-mailů z Ameriky od známých, většinou Američanů. Dívám se také na televizi na zpravodajské stanice BBC, SNBC, CNN, NSNN. Ráda poslouchám koncerty a klasickou hudbu. Hrozně mě zlobí, když se dívám na americký film. Znám hlasy amerických herců a když mám poslouchat nějakého česky mluvícího konopáska, je to pro mě hrozné. Strašně mě to trápí, kdyby tam tak byly jen titulky!
Kolika hovoříte jazyky?
Domluvím se česky, anglicky, německy, brazilskou řečí, portugalsky a španělsky. Rozumím ještě dost dobře francouzsky a italsky, protože jsem zpívala italsky operu. Potom pochopitelně rusky a snadno porozumím polštině a slovenštině.
Fotografujete ráda?
Moc ne. Když jsme jezdili s manželem, tak mě pořád fotografoval. Mám ještě starý fotoaparát. Vůbec už teď nefotografuji. Nemám co. Spíše lidé fotografují mě. V Americe, když jsem ještě neznala Ingriše, jsem hodně fotografovala na cestách. Poznávala jsem hlavně Kalifornii a fotografovala cokoliv.
Děkujeme za rozhovor, přejeme hlavně stálé zdraví a těšíme se na další film!
Kdo byl Eduard Ingriš?
Eduard Ingriš (11. února 1905 Zlonice u Slaného – 12. ledna 1991 Reno, USA) byl český hudební skladatel, dirigent, cestovatel, filmový dokumentarista, kameraman a fotograf. Napsal šedesát operet, nejúspěšnější Rozmarné zrcadlo dosáhla 1600 repríz. Byl autorem mnoha písní, z nichž nejznámější je Teskně hučí Niagara (1931) a napsal hudbu k jedenácti filmům (např. k filmu The Gallant One).
V roce 1947 odjel do Jižní Ameriky a po Vítězném únoru 1948 se rozhodl, že se do vlasti už nevrátí. Usadil se v Peruánské Limě a stal se vyhledávaným fotografem a kameramanem. Oficiálně portrétoval peruánského prezidenta Manuela Pradu, vyhrával mezinárodní fotografické soutěže a jeho fotografie uveřejňovaly i tak významné časopisy, jako Time a Life. Ve vlastní produkci vyrobil tři celovečerní filmy.
Spolupracoval s Ernestem Hemingwayem při natáčení filmové podoby jeho románu Stařec a moře, setkal se také se známými českými cestovateli Hanzelkou a Zikmundem. Ve svých 49 letech se seznámil s věhlasným norským etnologem Thorem Heyerdahlem a rozhodl se potvrdit jeho teorii o migraci původních obyvatel Peru do Polynésie.
Po jednom neúspěšném pokusu na balsovém voru Kantuta I musela být posádka zachráněna americkou lodí. V roce 1959 plavbu úspěšně zopakoval na voru Kantuta II. V roce 1962 se z Peru díky svatbě trvale přestěhoval do USA, kde se usadil v South Lake Tahoe. V roce 1991 zemřel v nevadském Renu ve věku 86 let. Urna s jeho ostatky byla uložena v rodných Zlonicích. Jeho archiv zrevidovali v roce 2000 cestovatelé Miroslav Zikmund, Petr Horký a Miroslav Náplava a poté bylo 1100 kg archiválií dopraveno do České republiky. Jeho unikátní fond byl zachráněn a nyní se nachází v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně.
Pár slov závěrem
Spojení pečlivě setříhaného z té doby již barevného dokumentu o dobrodružné plavbě Kantuty a Kantuty II s poutavým čtením Niny Igris je zárukou opravdu silného zážitku. Vůbec není na škodu, že se nejednalo o několikaprojektorovou projekci a že se z reproduktorů nelinul surroundový 3D zvuk. Ba naopak. Patina filmu a hudba složená přímo autorem má své kouzlo. Jako by jsme tam byli..
rozhovor Síma, text a foto Marián K.
Reportáž sponzoroval Lama Rek, výrobce cestovatelského textilu s potiskem - www.LamaRek.cz