Srí Lanka 3. - první den na Cejlonu - Za vůní čaje, hor a oceánu
- Podrobnosti
- Kategorie: na cestách světem
- Zobrazeno: 2943
Za vůní čaje, hor a oceánu
Srí Lanka 3. - První den na Cejlonu – skoro bez fotoaparátu
A je to tu, jedenáctihodinová cesta se chýlí ke konci a před námi se objevuje za zátokou runway. Připoutat se a jsme dole. Na letišti získávám vízum (ještě, že jsem si objednal první noc v hotelu), batoh přifrčel taky a hurá z letiště. První, co mě zaráží, je spousta vojáků se samopaly, pískové bariéry, spousta checkpointů. No nic, uvidíme. Od jakéhosi delegáta na letišti se dozvídám, že můj hotel museli přerezervovat a ubytují mě jinde. Nastupuji do minibusu a frčíme do centra. Z letiště je to docela daleko, jedeme zhruba hodinu, oči se mi zavírají, dvě noci na cestě jsou náročné. No, asi jde o zvyk.
Jsme na místě. Probůh, co to je? Grand Oriental Hotel se pyšní mnoha hvězdičkami. Já, oblečen skoro jako Pampalini, vstupuji dovnitř. Můj cestami ušpiněný bágl mi poté, co portýr otevírá dveře, ihned bere nosič. Mírný pokec na recepci, vyplnění dalšího formuláře, chvilka čekání na úklid pokoje a už jedeme s nosičem výtahem nahoru. Otázka „Where are you from?“ byla Srílančany změněna na „What country?“. Postupně si zvykám, slyším ji pořád, ale naši zemičku zná jen pár lidí. Pokoj je tady luxusní a pro tři. Asi se tam budu sám bát :-). Rychlá sprcha a razím do terénu.
Poprvé vytahuji foťák a najednou začne hvízdat píšťalka. Odkudsi z protějšího rohu křižovatky vylezl z křoví voják a mává na mě, abych toho rychle nechal. Uklízím foťák, jdu zhruba 200 metrů a tahám ho opět. „Cvak cvak.“ Přecházím silnici a kde se vzal, tu se vzal, stojí přede mnou další voják a říká, že toto je přísně chráněná zóna a abych už dál nefotografoval a snímky ihned smazal a ukázal mu na displeji, že na kartě žádné fotografie nejsou. Nejdříve mi chtěl fotoaparát vzít úplně, ale nenechal jsem se. Mažu před ním jednu fotografii, další a další a pak se rychlým přehmatem dostávám do menu a říkám mu, že už tam nic nemám. Moc mi nevěří, ale pouští mně. Tak foťák opět ukládám. Dnes ho už nevytáhnu, nemá to smysl. Vojáci jsou prostě všude. Není se čemu divit, jsem kousek od transkontinentálního přístavu a o pár ulic dál je budova parlamentu a nějaká ministerstva. Procházím kolem dvou mrakodrapů a míjím další vládní budovy.
Po pár stovkách metrů jsem konečně u oceánu a na pobřežní promenádě. Další a další vojáci po cestě. Nějací kluci hrajou na pláži fotbal a jsou celí mokří od oceánu. Vedle hraje další partička kriket, který je na Lance tolik oblíbený. Pokračuji dál po promenádě, všude je dost vojáků se samopaly. Není divu, poblíž je prezidentský sekretariát. Nacházím se v Colombu I – Fort. Přicházím na konec promenády a pokračuji po York street dál. Ulice je ale hrozně dlouhá a nikde nic pořádného na fotografování, jen vojáci. Zastavuji tedy tříkolku a ptám se, zda mě hodí zpět. Zajisté, „sit down, please“, říká. Ptám se řidiče, kolik to bude stát a on opět tu svou „That´s ok, sit down“. Opět se táži na cenu a konečně se ji dozvídám. 100 RP. Říkám, že dám 50 a on, že je to málo, že i 100 je málo :-) S díky se loučím a odcházím. On na mě křičí „ok, fine, lets´go!“. Nasedám a jedeme. Smlouvání je tady zvykem a normální je cenu usmlouvat až na ½ původní částky.
Po čase vysedám a protože je už pokročilá doba, vyhlížím si něco na pozdní lehký svačino/oběd. Nacházím pouliční prodavače jídla. Sice nevím, co to je, ale kupuju si tři placky z čehosi. Vybral jsem si ty bez těch malých krabíků. Prodavač se ptá „chilli?“. Já na to „Yes, i like chilli!“. Šibalsky se usmívá a několikrát placky zalévá po nakladení vrstev chilli omáčkou. Nakonec trhá jakýsi ceník vytištěný zřejmě na inkoustové tiskárně a do několika listů mi balí jídlo. Fajn :-) Přikupuji si vodu, kterou záhy daruji žíznivým plážovým fotbalistům a pokračuji dál. Sedám u pláže a okouším první pořádně ostré jídlo, uffff. Je to palba.
Stále, i když teď už málo, prší. Pomalu se stmívá, tak se pomalu vracím do hotelu. V hotelu navštěvuji panoramatickou restauraci v horním patře, kde si dávám pivo. Je tu nádherný výhled na přístav. Bohužel ale opět zákaz fotografování. Na obří nákladní lodě se nakládá velké množství kontejnerů – i 10 řad na sebe. Žasnu, že se to nepřevrátí. Žádné kotvení k sobě. Později jsem někde vyčetl, že schválně. Když totiž přijde velká bouře, horní patra kontejnerů někdy spadnou do oceánu a nestrhnou s sebou alespoň celou loď.
Pomalu dopisuji deník, zavírají se mi už únavou oči. Ráno si zabalím, nasnídám se a hurá na cesty! Hotel je pěkný, ale na můj vkus moc nóbl. Je tu dost hostů zahalených v různě barevných hábitech, asi podle jejich země a vyznání. Ty bílé tipuji na více muslimské a arabské země, „colory“ spíš víc na východ. Jak je ten svět pestrý a rozdílný.. Dva dny jsem skoro nespal, balím to a jdu na pokoj, kde za pár minut usínám. První den na Cejlonu je za mnou.
text a foto Marián K. (dnes moc fotografií nenabídnu, bohužel, v Colombu se fotografovat kvůli vojákům nedalo)
příště - hurá do terénu, překvapení ve 3. vlakové třídě
Srí Lanka 3. - první den na Cejlonu - Za vůní čaje, hor a oceánu
Kategorie: na cestách světem Zobrazeno: 2943
Za vůní čaje, hor a oceánu
Srí Lanka 3. - První den na Cejlonu – skoro bez fotoaparátu
A je to tu, jedenáctihodinová cesta se chýlí ke konci a před námi se objevuje za zátokou runway. Připoutat se a jsme dole. Na letišti získávám vízum (ještě, že jsem si objednal první noc v hotelu), batoh přifrčel taky a hurá z letiště. První, co mě zaráží, je spousta vojáků se samopaly, pískové bariéry, spousta checkpointů. No nic, uvidíme. Od jakéhosi delegáta na letišti se dozvídám, že můj hotel museli přerezervovat a ubytují mě jinde. Nastupuji do minibusu a frčíme do centra. Z letiště je to docela daleko, jedeme zhruba hodinu, oči se mi zavírají, dvě noci na cestě jsou náročné. No, asi jde o zvyk.
Jsme na místě. Probůh, co to je? Grand Oriental Hotel se pyšní mnoha hvězdičkami. Já, oblečen skoro jako Pampalini, vstupuji dovnitř. Můj cestami ušpiněný bágl mi poté, co portýr otevírá dveře, ihned bere nosič. Mírný pokec na recepci, vyplnění dalšího formuláře, chvilka čekání na úklid pokoje a už jedeme s nosičem výtahem nahoru. Otázka „Where are you from?“ byla Srílančany změněna na „What country?“. Postupně si zvykám, slyším ji pořád, ale naši zemičku zná jen pár lidí. Pokoj je tady luxusní a pro tři. Asi se tam budu sám bát :-). Rychlá sprcha a razím do terénu.
Poprvé vytahuji foťák a najednou začne hvízdat píšťalka. Odkudsi z protějšího rohu křižovatky vylezl z křoví voják a mává na mě, abych toho rychle nechal. Uklízím foťák, jdu zhruba 200 metrů a tahám ho opět. „Cvak cvak.“ Přecházím silnici a kde se vzal, tu se vzal, stojí přede mnou další voják a říká, že toto je přísně chráněná zóna a abych už dál nefotografoval a snímky ihned smazal a ukázal mu na displeji, že na kartě žádné fotografie nejsou. Nejdříve mi chtěl fotoaparát vzít úplně, ale nenechal jsem se. Mažu před ním jednu fotografii, další a další a pak se rychlým přehmatem dostávám do menu a říkám mu, že už tam nic nemám. Moc mi nevěří, ale pouští mně. Tak foťák opět ukládám. Dnes ho už nevytáhnu, nemá to smysl. Vojáci jsou prostě všude. Není se čemu divit, jsem kousek od transkontinentálního přístavu a o pár ulic dál je budova parlamentu a nějaká ministerstva. Procházím kolem dvou mrakodrapů a míjím další vládní budovy.
Po pár stovkách metrů jsem konečně u oceánu a na pobřežní promenádě. Další a další vojáci po cestě. Nějací kluci hrajou na pláži fotbal a jsou celí mokří od oceánu. Vedle hraje další partička kriket, který je na Lance tolik oblíbený. Pokračuji dál po promenádě, všude je dost vojáků se samopaly. Není divu, poblíž je prezidentský sekretariát. Nacházím se v Colombu I – Fort. Přicházím na konec promenády a pokračuji po York street dál. Ulice je ale hrozně dlouhá a nikde nic pořádného na fotografování, jen vojáci. Zastavuji tedy tříkolku a ptám se, zda mě hodí zpět. Zajisté, „sit down, please“, říká. Ptám se řidiče, kolik to bude stát a on opět tu svou „That´s ok, sit down“. Opět se táži na cenu a konečně se ji dozvídám. 100 RP. Říkám, že dám 50 a on, že je to málo, že i 100 je málo :-) S díky se loučím a odcházím. On na mě křičí „ok, fine, lets´go!“. Nasedám a jedeme. Smlouvání je tady zvykem a normální je cenu usmlouvat až na ½ původní částky.
Po čase vysedám a protože je už pokročilá doba, vyhlížím si něco na pozdní lehký svačino/oběd. Nacházím pouliční prodavače jídla. Sice nevím, co to je, ale kupuju si tři placky z čehosi. Vybral jsem si ty bez těch malých krabíků. Prodavač se ptá „chilli?“. Já na to „Yes, i like chilli!“. Šibalsky se usmívá a několikrát placky zalévá po nakladení vrstev chilli omáčkou. Nakonec trhá jakýsi ceník vytištěný zřejmě na inkoustové tiskárně a do několika listů mi balí jídlo. Fajn :-) Přikupuji si vodu, kterou záhy daruji žíznivým plážovým fotbalistům a pokračuji dál. Sedám u pláže a okouším první pořádně ostré jídlo, uffff. Je to palba.
Stále, i když teď už málo, prší. Pomalu se stmívá, tak se pomalu vracím do hotelu. V hotelu navštěvuji panoramatickou restauraci v horním patře, kde si dávám pivo. Je tu nádherný výhled na přístav. Bohužel ale opět zákaz fotografování. Na obří nákladní lodě se nakládá velké množství kontejnerů – i 10 řad na sebe. Žasnu, že se to nepřevrátí. Žádné kotvení k sobě. Později jsem někde vyčetl, že schválně. Když totiž přijde velká bouře, horní patra kontejnerů někdy spadnou do oceánu a nestrhnou s sebou alespoň celou loď.
Pomalu dopisuji deník, zavírají se mi už únavou oči. Ráno si zabalím, nasnídám se a hurá na cesty! Hotel je pěkný, ale na můj vkus moc nóbl. Je tu dost hostů zahalených v různě barevných hábitech, asi podle jejich země a vyznání. Ty bílé tipuji na více muslimské a arabské země, „colory“ spíš víc na východ. Jak je ten svět pestrý a rozdílný.. Dva dny jsem skoro nespal, balím to a jdu na pokoj, kde za pár minut usínám. První den na Cejlonu je za mnou.
text a foto Marián K. (dnes moc fotografií nenabídnu, bohužel, v Colombu se fotografovat kvůli vojákům nedalo)
příště - hurá do terénu, překvapení ve 3. vlakové třídě