Srí Lanka 5. - rybí trh a útěk do Galle - Za vůní čaje, hor a oceánu
- Podrobnosti
- Kategorie: na cestách světem
- Zobrazeno: 3833
Srí Lanka 5. - rybí trh a útěk do Galle - Za vůní čaje, hor a oceánu
Den třetí - ranní fishtrh, projížďka po jezeře a útěk do Galle
Úterý. Dnes vstávám velice brzy, bez snídaně se loučím s domácím a přede vraty mě už čekají dva domorodci. Je šest hodin ráno.
Jdeme na bus a cestujeme do Beruwely podívat se na příjezd rybářů z nočního lovu. Od busu jdeme cca 2 km do přístavu, po cestě míjíme odjíždějící tuk tuky a kola s nakoupenými rybami. Je to tu dost cítit rybinou. Před vchodem do přístavu je pojízdný stánek a v nádobách má jakýsi horký zelený a hnědý nápoj. Domorodci povídají, že to tu pijí všichni, asi nějaký povzbuzovač. Je to prý vývar z palmy a k tomu 
dostávám nějakou kostku – prý to je oslazovač – taky produkt z palmy. No, má to dost zajímavou chuť, ale dá se to pít :-)
Po horkém osvěžení vcházíme přes kontrolu do přístavu. Už je plný lodí, které ráno dorazily z nočního lovu. Uprostřed je jakási hala a pod ní hodně míst, kde jednotliví rybáři porcují a nabízejí své úlovky. Jsou tu k vidění pořádné kusy! Sehnat se tu dá leccos, od malých makrel přes žraloky až po rybí kusy delší než 1,5 metru. K vidění jsou tu i plody moře. Všude protéká směs rybího odpadu, krve...
Po prohlídce přístavu jdu omrknout palubu jedné lodi. Mají tu i velký chladící box na ryby. Vzadu v přístavu parkuje velký náklaďák, který přivezl velké kusy ledu, který porcovačem ledu drtí a prodávají do pytlů zájemcům. Opouštíme přístav a přesunujeme se zpět do centra na bus.
Jedeme busem do Bentoty, kde je řeka Bentota ganga . Najímáme si motorový člun a po smluvení ceny vyrážíme. Nejdříve první zastávka u občerstvovacího mola. Pokračujeme po řece dál, občas musíme hodně schovat hlavy, abychom o ně nepřišli při podjíždění můstků přes řeku. Po řece se různě pohybují rybáři a nahazují sítě.
D
ruhá přestávka je u schovaného mola v křoví. Vystupujeme z lodi a jdeme omrknout místní život. Vycházíme pár schodů. Vítá nás celá rodinka :-) Paní se (zřejmě) sinhálsky ptá, zda chceme vidět, co tu vyrábí. Z chýše přináší kus klacku – aha! To je skořice! Nejdříve trochu očistí kůru a nožem jí ořeže dokola a podél. Opatrně stahuje kůru, hmm, to je tedy vůůůně! Ukazuje nám sušící se kůru zavěšenou u stropu. Před sušením se skořice namotává na tyčku - kvůli tvaru. Prý je za 3 dny skořice suchá.
Z kůry také lisují olej pro medicínské účely. Přichází na řadu palmový list a paní ukazuje, jak z něj plete střešní krytinu.- pěkné. Posledním z předvedených produktů je tkaný provaz z „chmýří“ kokosových ořechů. Je velice pevný. Loučíme se a jdeme zpět k lodi, po cestě omrknu chýši i zevnitř. Tedy, žádný luxus to není. Na zahrádce rostou banány, kokosy, ananasy, papáje, datle a nevím co ještě :-) Nasedáme do lodi a plujeme dál.
Další zastávka je u malého ostrova, na němž stojí buddhistický chrám Galapota Vihara. Zdravíme mnichy v oranžových hábitech a malý mnich nás provádí chrámem, ukazuje nám Svaté písmo a místnosti včetně kuchyně, kde zrovna mniši připravují na zemi a na hlíně asi svůj oběd. Za mírný poplatek dostávám možnost zápisu do návštěvní knihy. Nakonec si fotografuji malého mnicha a odplouváme zpět.
Na řece jsou vidět barevní ptáci, asi papoušci a kormoráni. Po stromech běhají opičáci. Na kameni u řeky se vyhřívá varan. Připlouváme do přístavu a vysedáme. Domorodci, kteří mě po celou dobu doprovázejí, jsou velice milí a přátelští. To bude mít nějaký háček...
Už bych docela rád zase frčel sám a tak jim navrhuji, že je za ty ukázané věci pozvu na oběd. Souhlasí. Jedeme busem do Ambalangody. Míříme do restaurace, kde je pěkný výhled z útesu na chrám. Bohužel tady k jídlu nic zrovna nemají, bude to chvíli trvat, cca 1-2 hodiny. Jdeme jinam. V další restauraci si dáváme klasický místní pokrm – rýži s karí. Dostáváme asi pět druhů různých omáček a směsí. Místní jedí výhradně rukama. Voda na zapití dost páchne chlórem, raději ji nepiju.
Po obědě se kamarádům snažím naznačit, že už pojedu dál sám. Oni se ptají, zda mě svojí přítomností obtěžují. Říkám taktně: "samozřejmě, že ne". Oni na to, že tedy budou pokračovat se mnou dál. To se mi ale moc nelíbí, musel bych za ně platit veškeré výdaje. Přemlouvají mě, abych opět nocoval v jejich vesnici. Říkám, že ne a oni, že tedy přenocují se mnou tam, kde budu chtít. Samozřejmě bych to ale musel zaplatit. Procházíme městečkem a já tajně vymýšlím, jak se jich taktně zbavit.
Po cestě navštěvujeme dvě muzea dřevěných masek, všechny jsou ručně vyřezávané a různě barvené. Majitel muzea říká, že masky se dělí podle jejich použití na léčitelské, protipožární, šamanské, slavnostní a spoustu jiných. Opravdu nádherné kousky! To musí hodně dlouho trvat, než se povede takovou masku vyřezat. Kamarádům říkám, že já jdu mrknout na pláž a co oni.. Doufám, že už budou chtít jet domů, ale oni prý, že jdou se mnou. No teda, nevím jak se jich zbavím, uff. Jdeme na pláž a sedáme do stínu stromů na hřbitovní zeď. Tu oni najednou začnou mluvit o tom, jaká je situace na Srí Lance, jak nemají práci ani peníze a že by chtěli do Evropy. A jestli bych je tam nemohl k sobě pozvat.(asi kvůli vízu do EU). Říkám, že nevím, že uvidíme.
Povídám jim, že nejsem z Německa, tedy žádný velký boháč. Oni si myslí, že Čechy jsou součástí Německa :-) Říkám, že chci jet dál na jih, tedy do Hikkaduwy a oni tedy, že pojedou se mnou a už plánují, kam se se mnou všude podívají a že se mnou pojedou kolem celého ostrova. To se mi už ale vůbec nelíbí a povídám, že nemám tolik peněz, abych všechno platil třikrát. Navrhují tedy, že dnes pojedou domů a ráno se sejdeme v Hikkaduwě na nádraží. Na oko souhlasím, i když vím, že je to má šance úniku. Chtějí po mě peníze, že prý nemají na vlak. Dávám jim tedy 100 LKR – to jim musí v pohodě bohatě stačit. Loučíme se a já si oddychuji, uff.
Mířím si to konečně už sám na vlakové nádraží, ale měním svůj plán. Vynechám Hikkaduwu a pojedu přímo do Galle, abychom se v Hikkaduwě náhodou opět nepotkali. Měl jsem ji v plánu navštívit jen pro relax na pláži, od začátku svého pobytu jsem stále v pohybu, chce to pauzu. Žádný vlak do Galle ale v nejbližší době nejede, jdu tedy na bus. Hledám po cestě bus zastávku, ale nikde žádná dlouho není, jdu cca 2 km než nějakou najdu. Po cestě na mě troubí asi 50 tříkolek a nabízí odvoz. Tvrdě odmítám, to přeci dojdu :-) Procházím periférií městečka a domorodci si mě zvědavě prohlížejí, Evropané tudy asi často nechodí.
Konečně! Bus zastávka. Čekám na bus, pár jich projede, ale nezastaví. Aha, asi zastávka na znamení. Na další bus mávám. Zastavuje, skoro za jízdy naskakuju. Průvodčí mi prodává jízdenku a tradá do Galle.. V buse mě to vždy hrozně uklimbává, zajímavé, přitom tady skáču asi 10 cm nad sedačku, jak to řidič smaží a hrozně to ducá. Asi po hodině cesty (cca 17 km) vjíždíme do nějakého města, ale nikde nevidím nápisy. Aha, asi už Galle, to bude jen nějaká periférie. Počkám na další zastávku. Projíždíme kolem pevnosti, tady jsem měl vystoupit, prosím průvodčího, aby mi zastavil, bus pouze přibržďuje, vyskakuji za jízdy :-). Domorodci mávají, to je teda divadlo :-) A jsem v Galle.
Kupuju si svačinku a tradá do města. Procházím okolo bus nádraží a mířím do starého měst
a k pevnosti Fort. Míjím velký kriketový stadion. Po 2 km vcházím na pěkné náměstí v pevnosti. Usedám a odpočívám. Kolem projíždí nějaký děda na kole a dává se se mnou do řeči. Po klasické palbě otázek a odpovědí se ptá, jestli nehledám nocleh. Ano hledám. Jdu to tedy omrknout. Říká, že jeho sestra má penzion. Jdeme uličkami, pěkné bludiště to je. Přicházíme k New Old Dutch House. Pěkný interiér v koloniálním stylu, stejně jako v celé pevnosti. Ukazují mi pokoj, no kvalita je bídná, navlhlé stěny, ale jednu noc to přežiju. Tlačím je s cenou dolů, zhruba na polovině našich představ se scházíme. Fajn, házím bágl do pokoje a razím do ulic.
Snad pak najdu cestu zpět, pohoda, rovně, doleva, doprava, rovně pak asi 3x doleva a doprava, zkratkou přes nějaký dvůr... Procházím si město a pořád na mě někdo pokřikuje „halo, tuk tuk!, Where are you from?“.. a tak dále.
V centru procházím okolo reklamní agentury, zvědavě nahlížím dovnitř, zrovna tady vyřezávají fólie na prezentační stojany. Když říkám "vyřezávají", tak to tak skutečně je. Tedy žádný vyřezávací plotr, ale hezky všechno ručně! To jsem ještě neviděl. Z blízka je sice vidět, že je to malinko kostrbaté, ale už od metru člověk nic nepozná. Dokonalé! Signmaking růčo. To by zástupci reklamních agentur v ČR asi koukali. Není potřeba žádný počítač, žádná technika ba ani elektřina, jen ostrý nůž 
a šikovné ruce. Majitel agentury si mé zvědavosti všiml a zve mě dál. Prohlížím si dokonalá dílka. Vidí, že mám v ruce fotoaparát a prosí mě, abych mu vyrobené transparenty vyfotil. Všechno mu hezky dokumentuju a pak mě zve vedle do čajovny na čaj. S chutí přijímám, prohodíme pár slov, dává mi e-mailovou adresu a mizím dál. Že budu na Lance fotit na zakázku, to jsem fakt netušil :-)
Trochu s údivem pozoruji místní ruch. Motorky se proplétají tím vším blázincem, mezitím cyklisté, chodci, prodavači všeho možného. Zrovna projela motorka, která vezla celou rodinu, jenž tvoří manželé a jejich dvě děti. Možná je někde schované i nějaké domácí zvířátko. To by u nás asi neprošlo :-)
Procházím si malý přístav. Jsou tu nějací místní rybáři, ale dost divní, raději mizím pryč. No, v dáli vidím nějaký cvrkot. Paráda! Místní tam hrají fotbal a kriket. Jdu to omrknout.
Koukám na hru, dává se se mnou do řeči jeden hráč. Fajn pokec! Ptám se, jestli je můžu fotit. Říkám, že fotím mimo jiné i sport :-) Následuje nadšený souhlas. Fotím zápas, párkrát skoro dostávám míčkem :-) Nakonec musím vyfotit slavnostně nastoupený cel tým, pěkné. Beru si e-mail adresu a po návratu domů pošlu foto. Hráč, který se se mnou dal do řeči říká, že vyrábí šperky. Chce mi darovat svůj zlatý prsten. Moc milé, ale po chvíli s díky odmítám, stejně bych ho nenosil :-). Po rozloučení odcházím a vstupuju na hradby. Je odsud nádherný výhled na město. Už je tma, vracím se uličkami do penzionu, dávám si konvici čaje, dopisuju deník a jdu spát. To byl ale náročný den! Už se těším na relax.
příště - začátek školního roku, Multipla v Galle, literární festival a konečně relax v Unawatuně
text & foto Marián K., přepis z deníku Síma
Srí Lanka 5. - rybí trh a útěk do Galle - Za vůní čaje, hor a oceánu
Kategorie: na cestách světem Zobrazeno: 3833
Srí Lanka 5. - rybí trh a útěk do Galle - Za vůní čaje, hor a oceánu
Den třetí - ranní fishtrh, projížďka po jezeře a útěk do Galle
Úterý. Dnes vstávám velice brzy, bez snídaně se loučím s domácím a přede vraty mě už čekají dva domorodci. Je šest hodin ráno.
Jdeme na bus a cestujeme do Beruwely podívat se na příjezd rybářů z nočního lovu. Od busu jdeme cca 2 km do přístavu, po cestě míjíme odjíždějící tuk tuky a kola s nakoupenými rybami. Je to tu dost cítit rybinou. Před vchodem do přístavu je pojízdný stánek a v nádobách má jakýsi horký zelený a hnědý nápoj. Domorodci povídají, že to tu pijí všichni, asi nějaký povzbuzovač. Je to prý vývar z palmy a k tomu dostávám nějakou kostku – prý to je oslazovač – taky produkt z palmy. No, má to dost zajímavou chuť, ale dá se to pít :-)
Po horkém osvěžení vcházíme přes kontrolu do přístavu. Už je plný lodí, které ráno dorazily z nočního lovu. Uprostřed je jakási hala a pod ní hodně míst, kde jednotliví rybáři porcují a nabízejí své úlovky. Jsou tu k vidění pořádné kusy! Sehnat se tu dá leccos, od malých makrel přes žraloky až po rybí kusy delší než 1,5 metru. K vidění jsou tu i plody moře. Všude protéká směs rybího odpadu, krve...
Po prohlídce přístavu jdu omrknout palubu jedné lodi. Mají tu i velký chladící box na ryby. Vzadu v přístavu parkuje velký náklaďák, který přivezl velké kusy ledu, který porcovačem ledu drtí a prodávají do pytlů zájemcům. Opouštíme přístav a přesunujeme se zpět do centra na bus.
Jedeme busem do Bentoty, kde je řeka Bentota ganga . Najímáme si motorový člun a po smluvení ceny vyrážíme. Nejdříve první zastávka u občerstvovacího mola. Pokračujeme po řece dál, občas musíme hodně schovat hlavy, abychom o ně nepřišli při podjíždění můstků přes řeku. Po řece se různě pohybují rybáři a nahazují sítě.
Druhá přestávka je u schovaného mola v křoví. Vystupujeme z lodi a jdeme omrknout místní život. Vycházíme pár schodů. Vítá nás celá rodinka :-) Paní se (zřejmě) sinhálsky ptá, zda chceme vidět, co tu vyrábí. Z chýše přináší kus klacku – aha! To je skořice! Nejdříve trochu očistí kůru a nožem jí ořeže dokola a podél. Opatrně stahuje kůru, hmm, to je tedy vůůůně! Ukazuje nám sušící se kůru zavěšenou u stropu. Před sušením se skořice namotává na tyčku - kvůli tvaru. Prý je za 3 dny skořice suchá.
Z kůry také lisují olej pro medicínské účely. Přichází na řadu palmový list a paní ukazuje, jak z něj plete střešní krytinu.- pěkné. Posledním z předvedených produktů je tkaný provaz z „chmýří“ kokosových ořechů. Je velice pevný. Loučíme se a jdeme zpět k lodi, po cestě omrknu chýši i zevnitř. Tedy, žádný luxus to není. Na zahrádce rostou banány, kokosy, ananasy, papáje, datle a nevím co ještě :-) Nasedáme do lodi a plujeme dál.
Další zastávka je u malého ostrova, na němž stojí buddhistický chrám Galapota Vihara. Zdravíme mnichy v oranžových hábitech a malý mnich nás provádí chrámem, ukazuje nám Svaté písmo a místnosti včetně kuchyně, kde zrovna mniši připravují na zemi a na hlíně asi svůj oběd. Za mírný poplatek dostávám možnost zápisu do návštěvní knihy. Nakonec si fotografuji malého mnicha a odplouváme zpět.
Na řece jsou vidět barevní ptáci, asi papoušci a kormoráni. Po stromech běhají opičáci. Na kameni u řeky se vyhřívá varan. Připlouváme do přístavu a vysedáme. Domorodci, kteří mě po celou dobu doprovázejí, jsou velice milí a přátelští. To bude mít nějaký háček...
Už bych docela rád zase frčel sám a tak jim navrhuji, že je za ty ukázané věci pozvu na oběd. Souhlasí. Jedeme busem do Ambalangody. Míříme do restaurace, kde je pěkný výhled z útesu na chrám. Bohužel tady k jídlu nic zrovna nemají, bude to chvíli trvat, cca 1-2 hodiny. Jdeme jinam. V další restauraci si dáváme klasický místní pokrm – rýži s karí. Dostáváme asi pět druhů různých omáček a směsí. Místní jedí výhradně rukama. Voda na zapití dost páchne chlórem, raději ji nepiju.
Po obědě se kamarádům snažím naznačit, že už pojedu dál sám. Oni se ptají, zda mě svojí přítomností obtěžují. Říkám taktně: "samozřejmě, že ne". Oni na to, že tedy budou pokračovat se mnou dál. To se mi ale moc nelíbí, musel bych za ně platit veškeré výdaje. Přemlouvají mě, abych opět nocoval v jejich vesnici. Říkám, že ne a oni, že tedy přenocují se mnou tam, kde budu chtít. Samozřejmě bych to ale musel zaplatit. Procházíme městečkem a já tajně vymýšlím, jak se jich taktně zbavit.
Po cestě navštěvujeme dvě muzea dřevěných masek, všechny jsou ručně vyřezávané a různě barvené. Majitel muzea říká, že masky se dělí podle jejich použití na léčitelské, protipožární, šamanské, slavnostní a spoustu jiných. Opravdu nádherné kousky! To musí hodně dlouho trvat, než se povede takovou masku vyřezat. Kamarádům říkám, že já jdu mrknout na pláž a co oni.. Doufám, že už budou chtít jet domů, ale oni prý, že jdou se mnou. No teda, nevím jak se jich zbavím, uff. Jdeme na pláž a sedáme do stínu stromů na hřbitovní zeď. Tu oni najednou začnou mluvit o tom, jaká je situace na Srí Lance, jak nemají práci ani peníze a že by chtěli do Evropy. A jestli bych je tam nemohl k sobě pozvat.(asi kvůli vízu do EU). Říkám, že nevím, že uvidíme.
Povídám jim, že nejsem z Německa, tedy žádný velký boháč. Oni si myslí, že Čechy jsou součástí Německa :-) Říkám, že chci jet dál na jih, tedy do Hikkaduwy a oni tedy, že pojedou se mnou a už plánují, kam se se mnou všude podívají a že se mnou pojedou kolem celého ostrova. To se mi už ale vůbec nelíbí a povídám, že nemám tolik peněz, abych všechno platil třikrát. Navrhují tedy, že dnes pojedou domů a ráno se sejdeme v Hikkaduwě na nádraží. Na oko souhlasím, i když vím, že je to má šance úniku. Chtějí po mě peníze, že prý nemají na vlak. Dávám jim tedy 100 LKR – to jim musí v pohodě bohatě stačit. Loučíme se a já si oddychuji, uff.
Mířím si to konečně už sám na vlakové nádraží, ale měním svůj plán. Vynechám Hikkaduwu a pojedu přímo do Galle, abychom se v Hikkaduwě náhodou opět nepotkali. Měl jsem ji v plánu navštívit jen pro relax na pláži, od začátku svého pobytu jsem stále v pohybu, chce to pauzu. Žádný vlak do Galle ale v nejbližší době nejede, jdu tedy na bus. Hledám po cestě bus zastávku, ale nikde žádná dlouho není, jdu cca 2 km než nějakou najdu. Po cestě na mě troubí asi 50 tříkolek a nabízí odvoz. Tvrdě odmítám, to přeci dojdu :-) Procházím periférií městečka a domorodci si mě zvědavě prohlížejí, Evropané tudy asi často nechodí.
Konečně! Bus zastávka. Čekám na bus, pár jich projede, ale nezastaví. Aha, asi zastávka na znamení. Na další bus mávám. Zastavuje, skoro za jízdy naskakuju. Průvodčí mi prodává jízdenku a tradá do Galle.. V buse mě to vždy hrozně uklimbává, zajímavé, přitom tady skáču asi 10 cm nad sedačku, jak to řidič smaží a hrozně to ducá. Asi po hodině cesty (cca 17 km) vjíždíme do nějakého města, ale nikde nevidím nápisy. Aha, asi už Galle, to bude jen nějaká periférie. Počkám na další zastávku. Projíždíme kolem pevnosti, tady jsem měl vystoupit, prosím průvodčího, aby mi zastavil, bus pouze přibržďuje, vyskakuji za jízdy :-). Domorodci mávají, to je teda divadlo :-) A jsem v Galle.
Kupuju si svačinku a tradá do města. Procházím okolo bus nádraží a mířím do starého města k pevnosti Fort. Míjím velký kriketový stadion. Po 2 km vcházím na pěkné náměstí v pevnosti. Usedám a odpočívám. Kolem projíždí nějaký děda na kole a dává se se mnou do řeči. Po klasické palbě otázek a odpovědí se ptá, jestli nehledám nocleh. Ano hledám. Jdu to tedy omrknout. Říká, že jeho sestra má penzion. Jdeme uličkami, pěkné bludiště to je. Přicházíme k New Old Dutch House. Pěkný interiér v koloniálním stylu, stejně jako v celé pevnosti. Ukazují mi pokoj, no kvalita je bídná, navlhlé stěny, ale jednu noc to přežiju. Tlačím je s cenou dolů, zhruba na polovině našich představ se scházíme. Fajn, házím bágl do pokoje a razím do ulic.
Snad pak najdu cestu zpět, pohoda, rovně, doleva, doprava, rovně pak asi 3x doleva a doprava, zkratkou přes nějaký dvůr... Procházím si město a pořád na mě někdo pokřikuje „halo, tuk tuk!, Where are you from?“.. a tak dále.
V centru procházím okolo reklamní agentury, zvědavě nahlížím dovnitř, zrovna tady vyřezávají fólie na prezentační stojany. Když říkám "vyřezávají", tak to tak skutečně je. Tedy žádný vyřezávací plotr, ale hezky všechno ručně! To jsem ještě neviděl. Z blízka je sice vidět, že je to malinko kostrbaté, ale už od metru člověk nic nepozná. Dokonalé! Signmaking růčo. To by zástupci reklamních agentur v ČR asi koukali. Není potřeba žádný počítač, žádná technika ba ani elektřina, jen ostrý nůž a šikovné ruce. Majitel agentury si mé zvědavosti všiml a zve mě dál. Prohlížím si dokonalá dílka. Vidí, že mám v ruce fotoaparát a prosí mě, abych mu vyrobené transparenty vyfotil. Všechno mu hezky dokumentuju a pak mě zve vedle do čajovny na čaj. S chutí přijímám, prohodíme pár slov, dává mi e-mailovou adresu a mizím dál. Že budu na Lance fotit na zakázku, to jsem fakt netušil :-)
Trochu s údivem pozoruji místní ruch. Motorky se proplétají tím vším blázincem, mezitím cyklisté, chodci, prodavači všeho možného. Zrovna projela motorka, která vezla celou rodinu, jenž tvoří manželé a jejich dvě děti. Možná je někde schované i nějaké domácí zvířátko. To by u nás asi neprošlo :-)
Procházím si malý přístav. Jsou tu nějací místní rybáři, ale dost divní, raději mizím pryč. No, v dáli vidím nějaký cvrkot. Paráda! Místní tam hrají fotbal a kriket. Jdu to omrknout.
Koukám na hru, dává se se mnou do řeči jeden hráč. Fajn pokec! Ptám se, jestli je můžu fotit. Říkám, že fotím mimo jiné i sport :-) Následuje nadšený souhlas. Fotím zápas, párkrát skoro dostávám míčkem :-) Nakonec musím vyfotit slavnostně nastoupený cel tým, pěkné. Beru si e-mail adresu a po návratu domů pošlu foto. Hráč, který se se mnou dal do řeči říká, že vyrábí šperky. Chce mi darovat svůj zlatý prsten. Moc milé, ale po chvíli s díky odmítám, stejně bych ho nenosil :-). Po rozloučení odcházím a vstupuju na hradby. Je odsud nádherný výhled na město. Už je tma, vracím se uličkami do penzionu, dávám si konvici čaje, dopisuju deník a jdu spát. To byl ale náročný den! Už se těším na relax.
příště - začátek školního roku, Multipla v Galle, literární festival a konečně relax v Unawatuně
text & foto Marián K., přepis z deníku Síma